Co zbude.

Ne květy růže juž, jen máku

kol hlavy ovíjí mi čas,

zor, bystrý dřív jak kníže ptáků,

mdlou svatojanskou muškou zhas’;

vždy světla míň a více stínu,

vždy vůle víc a méně sil,

a není zdroje v země klínu,

bych vláhu z něho pil.

Já lekám se té smutné doby,

v níž zvolna stydne bujná krev

a vadnou ňader květné zdoby

a v slzách zniká jarý zpěv;

ach, nepřeje-li štěstí chudé

juž pěvci ani písně lad,

co potom ubohému zbude,

než klidně umírat!