Co zbude.

Zda to bude za to stát,

po tom se, co zbude, ptát,

mrtvola až chladná, tichá

budeš ve rubáši spát?

Všecko, oč duch teď se rve,

bylo příliš, příliš tvé,

má to síly, co tu zbude,

která duchy k sobě zve?

Tvůj byl bol a tvůj byl ples,

tvůj vzlet smělý do nebes,

uznání tvůj pohár zlatý,

kam jed příliš brzy kles’.

A to vše, co bylo tvým,

co zvem život, prach a dým,

s mrtvým tělem zmizí kamsi,

hříčka větru jak tvůj rým.

Ne co chtěl jsi, co jsi snil,

co jsi v skutku komu byl,

proto zazní nad tvou rakví –

jestli zazní – pláč a kvil!

Tím se váží jedině

v smrti přísné hodině

tolik hodin utracených

egoismu na klíně.

Jedna slza, ruky stisk,

pro věčnost je pravý zisk,

ta jen přítěž může býti

na vážkách tam věčných misk.

Ostatní jest dým a sen,

kořist červů, prachu jen,

nápis na hrob: „Skoro lépe,

kdyby nebyl narozen!“