Co zbylo mi!

Tak všecko zklamalo a všecko přešlo:

ráj dětství nejkrásnější z všeho,

co z něho vzejít mohlo a co vzešlo –

sen nikdy nenaplněného.

Ať byla radost, již jsem čekal, s prahu

jak jaro vítáme, zář ve svém oku,

kdy jako rose otvírá se blahu

květ srdce ňader ve hluboku.

Ať byla láska, ta jak červen žhoucí,

jíž život můj jak luh chtěl kvésti,

jak žeň, již v posled jiný kosil skvoucí

a lámal květ mých ratolestí.

Ať bylo štěstí, jež se jíti zdálo

vstříc jako přítel na cestě mé,

však okamžiků těch pak bylo málo,

a v žití už se nesejdeme.

Tak vše šlo kolem, co jen život blaží,

a jako posel rychlý mizí,

jak oblak, zem jenž zprahlou nezavlaží,

jak pocestný, jenž je mi cizí. –

Ty jediný jen věrný při všem trudu

mně zůstal’s, kříži umučení:

i v smrti ještě tebe třímat budu

a v tobě doufat – všeho naplnění!