Co zbylo z antické fresky.

Hle, juž se žene jako býk,

kterému v nozdru střeček vnik’,

jej bodá, hlodá, děsná muka!

až plaché zvíře sebou cuká

a v divém cvalu o překot

se pustí přes mez, hráz a plot,

až pohřbí, kde ční skalný svah,

i s pastýřem se v hlubinách.

Juž ztratil smyslů všecku vládu,

jak jelen skočil přes ohradu,

jej nezřel s královnou král posud,

jak v zápasníků řady vběh’,

zář v oku, kletbu na ústech!

Však běda! nyní, strastný osud,

sok zhlednul jej, skráň plnou chmur,

se zvednul, skočil jako tur,

se pustil za ním v běžců tlum,

až prachu vír trysk’ k nebesům!

Ó hrozná půtko nerovná!

Juž zhléd’ je král i královna.

Hle tam, kde kyne socha Hery

co zápasení zářný cíl,

tam v zmatku nohy, paže stery

se svily v jeden kotouč šerý,

se stíhajíce ze všech sil,

kdo u cíle by první zbyl.

Král darmo máchá žezlem svým

a káže přísně konec hrám,

však vášně žehem divokým

jsou schváceni, ba Ares sám

za nimi stojí velký, nah,

na těle prach a krve nach,

a v ruce kopí, divoký

je v nové žene útoky.

Ó běda, mám svým očím věřit?

Ó jak té vášně bezdno změřit!

tvář zahalte, ó hrozný zjev,

juž ku obloze tryskla krev;

kde zápas – nyní vraždění,

kde jásot dřív – tam kvílení,

žen křik a mužů zděšení,

a je to divá, lítá řež;

ji, zdá se, sami řídí bozi,

a v směsi lidé, koní spřež

a oštěpy a štíty, vozy,

král mezi nimi jako věž

se vzpírá, darmo žezlem hrozí,

však v boje příval stržen též

se chytil raněn za otěž

a padá smýkán divým koněm,

a běsná vřava letí po něm.