CO ZE MNE BUDE?

Tehdy jsem ještě neviděl, co ze mne bude. –

Přisel jsem z lesů, v nichž vůně ležela

na mechu řasnaté kštici,

zda jsem měl pohled snílka neb rebela

do dnes vám nemohu říci,

vím jen, že v prsou seděla

mi divná, zahořklá vůně,

jež časem tloukla do čela,

jako když duše mi stůně.

A pak mi dali do rukou smrtící pušku.

Viděli chlapce s modrýma očima

a s tvrdou od pluhu dlaní

a chtěli mít z něj dobrého vojína,

který svou vlast jako lev brání.

Však bozi vědí, proč se mi

duše vždy soucitem chvěla,

když někdy červa na zemi

noha má přišlápnout měla.

Odpusťte, proto, pánové, hloupému chlapci!

Zrodil se ve chlévě, vyrostl na stráni,

kde rostou smrky a břízy,

a proto pálí jej flinta ve dlani

a voják z něj bude ztíží.

Takový chlapec nikdy vám

nesplní tužby a přání –

lépe by bylo v tvrdou dlaň

flintu mu nedávat ani.

Však ani sketou nemoh’ jsem se nikdy státi.

Neb touha pomsty v duši mi hořela

a často chvěla mou dlaní,

když poznal jsem, že chudoba nesmělá

tak mnohým smáti se brání.

Chtěl jsem se pomstít – na kom však

a jak – to neznal jsem ještě –

tmou když je černou zastřen zrak,

nejdi hned po prvé cestě.

Tehdy jsem ještě nevěděl, co ze mne bude.

Svých dvacet roků vlekl jsem na šíji

s neznámou hořkostí v duši,

hledal jsem lék, po němž bolest pomíjí,

ta bolest, co život zhnusí.

Hledal jsem pravdy šlépěje,

abych moh’ vykročit za ní,

než život drsný rozvěje

touhy mé po pusté stráni.

Chvěl jsem se strachem, zda žití svého cíl najdu.

V pocity smělce bol spáry zatínal

a strach zas schvátil mne zrádně –

dneska jsem plakal – zítra zas proklínal –

zas toužil – než duše schladne,

než smutek touhám zabrání

nalézti své štěstí chudé – –

tehdy jsem často v ústraní

šeptal si: co ze mne bude?