CO ŽIVOŘÍ TO NAŠE ČESKÉ ŽITÍ...

Co živoří to naše české žití,

mám pro vše pouze mysl starostlivou,

cos velkého duše moje cítí,

jak udeřit by měla písní divou.

Stesk „malých lidí“ jako bouř se řítí,

leč každý zlomen zmírá českou nivou,

bolavé rány počínají hníti,

krev uchází nám každou ranou živou.

Co hadry vetchými ty rány váže,

je péče směšná jen a prokletá!

A zrovna tak ty hrozné zhojí tísně

jak srdce milencovo koketa,

neb básník – byrokrat, že často káže,

dělníků davy limonádou písně!