CO ZPÍVALY ŽENY PEŘÍ DEROUCÍ.

Sníh padá a neustává, když noc se dlouží a plouží.

Žen touha tu nejvíce po svých mrtvých vzdálených touží.

Tu všecky se scházívají v myšlenkách na pláních krve,

jich všecky lásky, jich myšlenky i jich kající zrady.

A klekají na místech těch, kde srdcí shas’ plamen mladý

a hýčkají v duchu tu prsť, již zulíbaly prve.

Sníh padá, padá tam nad zapadlou nesmírnou dálí,

jak nad stolem boží rady by peří v kruhu draly

všech vzpomínek ruce a zpívaly si družně k tomu:

My dereme peří manželům, milencům na peřiny,

že tvrdě tak musili lehnout bez hříchů i viny

a nevrátili se nikdy, nevrátili nám domů.

V svět, jizbu boží, lampa měsíce slabě svítí,

je zmlžena téměř hebkým prachem sněžného kvítí

a u stolu vesmírné milosti řada žen dere peří:

My dereme lehký prach nádherných kdysi rajských ptáků,

svých nadějí zraněných šípy, smrt kdy jim utkvěla v zraku.

Nechť lehce se pohřbeným leží poblíž nebeských dveří.

A vesmírném v jizbě té boží vznesla se holubička,

mír tichý nad duše vylét a ženy tiší a hýčká,

i opuštěná krev žen jak život v půl novou již láme,

se loučí: Chvil šťastných jim dereme peří na podušku.

By dobře se mužům a hochům na věčném dřímalo lůžku,

jich věrám a nadějím věrnost nad hroby přisaháme.