Cogito, ergo sum.

To byl by jakýs důkaz zdánlivý,

jak práskal by jsi koni do hřívy,

on musí letět dál a dál se hnát,

by měl si o to hnáty polámat.

Ta pravda stačila by pro život

a pak by musil každý idiot,

kdo nemyslí, též nebýt, příteli,

a vidíš, v tom ten závěr veselý!

A pokud myslíš, dobře víš: jsem červ,

a proto jsem, ti hlásá každý nerv,

a nejspíš tobě bolest napoví,

že jsi, když tvoje řinčí okovy!

Ty jestli službu vypovědí v ráz,

pak splyne v nic ti číslo, prostor, čas,

vlas zšediví a zbrázděná je líc,

zda potom jsi, když o tom nevíš nic?

A vědět, nevědět – vše jedno jest,

a cítit, necítit v zář věčných hvězd

a být či nebýt – vše jest duše stav,

však jsi-li v skutku, víš jen, když jsi zdráv.

A kolem všecko žití jeden proud –

kde příčetnost je pak a kde jest soud?

Tak „myslím, jsem“ je soud jen zdánlivý,

když osud tobě práská do hřívy!