COL DI RODI.

Střech dlouhá řada v zeleni se skrývá,

as v prostřed rozdělená štíhlou věží

jak zdobný šperk na hraně vrchu leží,

na plném slunci vesele se zhřívá.

Však uvnitř, jak již v jižních městech bývá,

lad s neladem o závod takřka běží –

ba, sklamání se ubrání jen stěží,

kdo příliš zblízka na věci se dívá.

A přece k spoustě budov málo vnadné

svým křídlem umění se přiklonilo,

sto dobrých maleb zbylo v síni chladné, –

proč, sudiž Bůh – snad aby jasným bylo,

že umění, jež ku nebesům letí,

svým pouhým dechem zušlechtí i smetí.