COLUMBARIUM.

Prostora, vlhkou prosycena plísní,

tu pode klenbou omšelou a pustou,

ve troskách světa zapadlého dřímá;

kol po stěnách se v chmurných řadách tísní

výklenky kryté prachu clonou hustou:

popelnic palác je to zasmušilý,

Columbarium klassického Říma.

Tajemná úzkost hrdlo sevřela mi,

když v podvečerní, čaruplné chvíli,

opojen dávné minulosti klamy,

překonán kouzlem přítomnosti jaré,

jsem v krčmu vešel nízkou, začazenou,

připjatou jako hnízdo v skalní skrýši

k mohutným bokům mohyly té staré

chudičkou, z hlíny spěchovanou stěnou.

Na sťatou hlavu dorického sloupce,

jenž jako stůl tu z černé trčel pažby,

uprostřed jizby, postavila číši

dívčina v pestrém venkovanek šatu

a jako stín zas ve dvorany hloubce

zanikla, krušíc něžnou nožkou v chvatu

mosaiku staré, vyvětralé dlažby,

z níž chýlil hebkou, jemně tkanou řasu

trs tmavosiných Venušiných vlasů.

Zadumal jsem se z duše hloubi celé;

čím ohnivěji v číši víno plálo,

čím kouzelněji v kobě osamělé

dívčino oko podál plápolalo:

tím větší k srdci plížily se dumy; –

i bylo mi, jak chodci zbloudilému

na křižovatce v pustých pěšin síti;

kde zevšad zvěsti hrobové v sluch šumí

a v šeru mhavém, po propasti lemu,

bludička žárem blyskotavým svítí. –

Práchnivých uren holubince tmavé

upjaly na mne důlky slepých zraků

a skulinami kmitly hvězdy žhavé,

vzplanuvše clonou tmavostinných mraků.

Kol ticho mrtvé – jak by vesmír celý

se halil v řízu nezměrného hoře,

jak všecky sny by náhle odumřely

a celý svět své siré ve prostoře

se změnil rázem v jeden hřbitov pustý,

v nesmírný, děsný holubinec hrobů. –

Tu švehol měkký, snivý, zlatoústý,

zazvonil zvenčí v osamělou kobu

a pod okénkem, v granátovém květu,

se pohla větev s něhyplným vzdechem,

jak by tam měkce ret se pojil k retu

kolébán snivým adagia dechem. –