COMMUNIO S MRTVÝMI

O radostné a hrůzné zděšení,

když černá clona mlh se promění

v bezednou světa duchového zář!

Hle, všichni odešlí, hle, dosud žijí!

Jsou skutečnem, jež spálí fantasii!

Oslavená tvář

vznešeně usmívá se

a zjihlé rysy pozemské

pod živoucím sněhem světelným

se sotvy poznávají v blahém žase.

Ze zraků tryská nové žití,

mohutné a skvoucí.

Rty zmlklé, hlinou zasuté,

hovoří slova vroucí,

jež v hloubi hlavy jasně zní ti.

Zhudebněný, odstíněný hlas

přec má tentýž přízvuk známý

jako v zašlý, zašeřelý čas,

týž nejhlubší tón bytostný.

Nižší v nich, co dýchávalo s námi,

je zahrnuto v duši zvýšené

jak drobná svíce v žáru plamene;

a přec jich podstata je táž a táž

a nehynoucí jiskra v nich

chce bytí věčně neměnné.

Jak rokotání ptáčat nebeských

se smějí zpustlým rovům svým

a našim dětským vzdechům nad trávou.

A kam až pohled zaletí,

nesčetné podoby a záře plní

óry slávou svou se skvějící,

moře stínů líbezných se vlní

až tam, kde zasluněnou dálavou

duchové dávní do sfér mizejí

co světlá mlha blýskotající.

Vy vítězní, i já jsem duch,

třeba v těžkém plášti z hlíny,

jsem s vámi spojen v jeden věrný kruh.

Je rozkoš býti s vámi druh a druh,

být s vámi jeden ór, ó stíny,

svět z fluidární nadhmoty,

křištalný závoj, svítivý a křehký,

jenž vlaje nad propastmi temnoty.

Noc každou povznáším se ve váš řád;

z vás silných mohu svoji sílu ssát;

a hloubka nitra žije celý den

tím čímsi, co si dolů zachytí,

když duch zpět klouzá ve svůj chmurný hlen.

Vše se sdílí, vše se soucítí,

týž myšlení a citového dění proud

plyne námi, jemný, blažený a lehký,

on naší společnou je duší,

je jasný, láskyplný vzduch;

a někdy v něm se tuší,

jak z vyšších řádů připlývá

zvěstování nových moudrostí,

jež duchům živí těla zářivá.

Společný perisprit náš trnoucí

on plní jménem božím,

jež je duchu ranou horoucí

a pronikavé slasti trysk.

A ruce průsvitné jak dech

(ač někdy nevím, kdo to mimo vál)

zhmotňují se v živých snech

a dlouho v duši trvá letmý stisk.