Communio.

Jak záře měsíčná, jež tělem liljí kmitá,

svůj jemný reflex v moji duši hází,

v snů pohár kříšťalový vlitá

mne vábí do exstasí.

Z ní srdcí ztrávených žár svítí svatých citů,

ty bílé plameny, jež v poušti vzplály

jen Bohu známých eremitů,

jichž popel větry svály.

A cudná vůně z ní vlá panen nedotknutých,

jež v ohni visionů duše čistí,

zvlněných ňader láskou zdmutých

jak puklých poupat listí.

V mé duše komnaty jde k srdce mého dvéřům,

jež těžkou vůni touhy hned jsem provál

snů květy zbudím upomínek keřům,

v chrám lásky jež jsem schoval.

Na myšlenek svých trůn ji zvednu v roznícení,

jak zvonů hlahol zní jí vír mých tepen,

a těla záchvěv v ples se mění,

jenž v každý nerv je štěpen.

V těch vůni rozkoší já člověk jistě zhynu,

tvar starý výhní milostí se smyje,

jak krůpěj sluncem vsátá s tebou splynu,

ó Eucharistie!