COMMUNIO.

Mé prsty přichvěly se k pateně –

v dům pustý vítám Pána zmateně.

Strž bouřná se na chvějnou duši mou řítí –

již mořem, jež bílými jiskrami svítí,

jak zmítaná lilie plynu

a v bezedno klesám a hynu.

Proč vnášíš, Pane, zas a zas

v chrám rozpadlý svůj božský jas?

Proč vede Tě sem lásky hlad,

když nevím, jak Tě přivítat?

Jen bol a smutek hluboký

můj ochabělý zrývá cit,

že věčné lásky přítoky

chceš na mém srdci promarnit.

Máš jiných duší dost a dost,

jež přijmou Tě jak zářný skvost

a jásat budou blaženy,

že vracíš jim ráj ztracený.

Co v pustinu Tě přihání,

kde’s dožil se jen zklamání?

Ó rozumím Ti, Pane můj!

Ty na mně bídném stůj co stůj

chceš světa všeho před zraky

své velké jevit zázraky.

Tvých odlesků moře bez konců, hrází

v hloub duše mé jiskry vznětlivé hází;

kams do výše chvatně mi roste duch mělký –

již sahám až za hvězdy, Christofor velký,

a v temný vír pozemských žalob i plesů

jak pochodeň věků Tě vítězně nesu.