Conditio, sine qua non.

Zas, měsíčku, ty hochu lživý, lstivý,

tak smutně zíráš na mne dolů,

jak stenal bys v nesmírném bolu,

jak bys víc mrtev byl než živý?

A přece zase hled tvůj touhou stkaný,

na papír leješ lesky svoje,

jak chtěl bys, abych ctnosti tvoje

spjal veršů svých v šat rozedraný.

A poslechnu. Však trud můj neobsáhlý

rozháněj místo mraku kolem sebe

a místo svitu svého s nebe

lij víno v krk můj žízní zpráhlý!