CONFITEOR

V dnech plných hořkosti váš hlas zní spleenem mým.

Co chcete, příteli? Je pozdě. Vím to, vím.

Já mnoho chtěl jsem žít a mnoho jsem jen lhal.

Já stvořit život chtěl a frašku jsem jen hrál.

Já čekal dlouho dost. Mám čekat ještě dál?

Grimasy dělejme. Je čas, bych se jen smál.

Své neplodnosti smál a pusté duši své

A fraškám nechutným – a parodické hře.

Bych plval cynicky v své duše marný sen.

Já mnoho prosil jsem a byl jsem pokořen.

Já pěsti zatínal a citlivost svou rval,

Své marné pohlaví a vše jsem zproklínal,

A těla snědého jsem touhu škrtil v tmách

A v podušky jsem tisk’ rtů rozpálených nach.

Nač všechno bylo to? Já Ligurinem byl,

A nic mi nevzrostlo, co v lůno skal jsem sil.

Já, který žíti chtěl v divokých kankánech,

Jenž duše Sodomu chtěl zříti v plamenech,

Teď vysílený jsem a jako včerejšky

Já žiji přítomnost, tak v apathii, mdlý.

Já touhy nechci lhát, když nikam netoužím.

Jen jedno, jediné teď ze všech lží těch vím:

Že jednou v noci Smrt mne přijde zardousit,

Mrtvola šklebivá že v zemi budu tlít,

Můj mozek, ústa má že červi prolezou,

V mém nose, v uších mých že najdou skrýši svou,

Mé vlasy na lebce že shnijí provlhlé,

Že v důlky propadnou se prázdné oči mé,

Mé maso páchnoucí, jež infikuje hnus,

Že bude odpadat po kuse zvolna kus,

Mé nervy, svaly mé, mé prsty, klouby mé,

V zápachu ohyzdném že hnít to bude vše,

A v lůno, v něž jsem snil, že jednou spočine

Toužebně sladká tíž v závrati omamné,

V hodině rozkoše, v hodině smyslné,

V hodině poslední, v hodině jediné –

Že bude klesati v mé lůno těžká zem,

Bahenní, černá zem, mrazivá, pustá zem,

V mé lůno, v němž jsem snil, že jednou spočine

Tvé tělo toužebné, tvé tělo smyslné...