Consolatrix nostra.

Hle, jarní večer v červáncích juž plane

a zlatem modré hory obsypává,

list nachem hoří, perlami zas tráva

a s větví vlajou flóry mlhotkané.

Vzduch čistý je – je cítiť růže plané

i vůni fial z kalichu jak vstává,

zříť stínů tlum, jak letí v lada tmavá

a záři měsíce, když v temno skane.

Ve stínu lip, hle, kaplička se bělá,

zkad dítek zaznívá v kraj píseň vřelá,

až ohlas její vzbudil vlny ze sna,

jak zlatý paprsk na větvích se třás’,

pak vzdechem mluvil ve mně, v srdce klesna:

„Ó matko, matko! neopouštěj nás!“