CONVENEVOLE DA PRATO.

„Dík panu podestovi, pánům radním

i počestným a milým měštěnínům

rodného mého města Prata vzdáti

chci za poctu, kterou mi připravili

dnem slavným, dnešním. Let stár osmdesát

já Convenevole, nazván da Prato,

let šedesát jenž učil v Carpentrasu

počátkům mluvnice a rhetoriky,

za básníka dnes byl jsem korunován,

byl podán svatý laur mi otci města

na radnici. Kypící zvedám pohár

a prosím, aby vlídně vyslechnuli

dík starce nad hrobem již stojícího,

jenž celý život strávil v poctivosti,

dost často v bídě, ale nikdy bez Mus

ctné společnosti; který živ byl z dárků

od otců žáků svých a otců města,

a vychoval tři celá pokolení,

a mezi jehož nejlepšími žáky

byl Francesco Petracco Aretinský,

teď jako messer Petrarca znám světu.

To velká chlouba v dlouhé žití moje,

jež teklo v práci jen a odříkání,

a jehož věnem jediné to bylo,

že od mladosti Olympické Musy

šly se mnou strmou drahou ku Parnasu,

že po dne vedru sladký střely chládek

na skráně spocené a pomáhaly

mi napsat onu báseň mnohotvárnou

ve sklonu žití, o které já doufám,

že přenese mé jméno příštím časům.

Tu skladbu připomínat v této chvíli

vám, přátelé, by bylo, tázati se,

proč vavřínem jste zdobili mé skráně,

té pocty uznavše mne za hodného,

jíž přede mnou jen Alberto Mussato

byl účasten ve Padově a žák můj

na Kapitolu, jsem v jich kruhu třetím.

Tu báseň, kterou v kmetství svém jsem napsal,

dny prázdně trávě ve vašem zde středu,

jsem celým skládal žitím, žáčkům svojim

myšlénky její vštěpoval, by v krvi

jim živá kolovala, k velkým činům

je pudíc a z všech k tomu největšímu,

by Svatý Otec v posled uráčil se

ten avignonský opustiti pelech

a vrátiti se v svatý ovčín Říma,

kde věrným pastýřem byl svatý Petr

a druzí po něm až do Babylonské

té smutné mezihry, již spískal Satan.

Co učil jsem, to za šedesát roků

v mých žácích žije, všichni Italové

že matky Romy věrnými jsme syny,

a bratry Deciů a Scipionů,

rod jeden určen k slávě, a ne k hanbě,

a k svobodě, ne barbarům být v podnož.

Můj nejlepší žák Francesco sám stokrát

v svých dopisech to po mně opakoval

i v sonetech i v eklogách svých napsal

a ústně řek’ to králi Robertovi

i Karlu císaři, jenž palatinem

jej jmenoval, když navštívil jej v Praze,

co nemoh’ chudý mentor quadrivia,

ten z Carpentrasu gramatikář starý.

Však sílu měl v své básni předvést Krista

se svatým Duchem, Anděle i svaté

ku králi Robertovi s hlasnou prosbou,

by Romu schvácenou, tu sirou vdovu,

zved’ z prachu, v kterém pohaněna leží,

kde ňadra v krev si drásá v hoři, s vlasy

štká servanými, v okovech a v pláči

své velké syny vzývá dávnověku,

své Bruty, Coclesy a Scipiony,

by vstali z hrobů plesnivých a matce

šli k pomoci, jíž przní bílou řízu

ta nevěstka, o které Dante zpíval,

jež s obrem páří se... Vy rozumíte!

Já latinským ji napsal hexametrem,

však rýmovaným novějších dle vzorů

pro příští čas, ať jednou svědčí za mne.

A jestli tato pramice mi selže,

se dostat na břeh dálné budoucnosti

přes hřmící moře časů všech i dějů,

ten druhý zbude triumf mého žití,

má chlouba největší a moje pýcha:

můj nejlepší žák z Arezza, on messer

Francesco Petrarca! On, vlasti zdoba

a naděje, on, velkých otců našich

jediný znalec, vůdce, mistr duchů,

miláček mocných, úžas kardinálův

až závist budící, papežů soudce,

syn nejsladší Virgila čaroděje

a Cicerona, řečníka a Laury

kouzelný pěvec sladký, Avignonu

zlá ohněm, sírou trestající metla.

Já starý gramatikář, starý básník

ku jeho jménu přivázal jsem svoje,

jak malý člun se k velké lodi váže,

by líp s ní projel útesy a bradly.

A že vám nelžu, nejlépe vám poví

sám Giovanni Colonna, arcibiskup

a kardinál, jenž loni pravil ke mně,

skrz Prato jeda, když jsem přivítal jej,

jak víte s podestou a s pány rady:

„Aj, Convenevole, náš starý mistře,

zda nemýlím se, nebyl žákem vaším

náš božský Petrarca?“ – To děl tak vlídně

a líbezně a lichotivě pro mne,

že nebyl schopen jsem ni slova říci,

jen hlavou kývl jsem, co horké slzy

mi tekly přes tvář, a já musil mlčky

ustoupit stranou, pohnut v hloubi duše.

To největší byl triumf mého žití.

Dnes druhý dostavil se. Apollina

jste laurem ozdobili skráně kmeta.

Dík za tu poctu, podesto i všichni

počestní Prata bodří měštěníni!

Já brzy umru, sedí osmdesát

let v týle mi, těch nezažene vavřín,

ni Petrarcův, a tož vás prosím snažně,

až umru, hbitě dejte o tom zprávu

z všech žáků mojich nejlepšímu, jemu,

jenž pěvec Afriky a pěvec Laury

mne jistě zná, jej poproste mým jménem,

by nápis napsal na hrob kostí mojich,

jež unaveny touží k odpočinku;

dva verše latinské snad zasloužím si

od mistra mistrů. – Slibte mi to, drazí!

To měl jsem na srdci, to chtěl jsem říci,

a šťastně řekl, pozvedaje číši

na zdraví podesty a pánů z rady

a počestných všech Prata měštěnínů

za dnešního dne neobvyklou slávu,

za věnec vavřínu, tak pěvcům drahý,

já Convenevole, nazván da Prato,

Petrarcův učitel a starý básník,

Mus přítel, za vše z duše děkující.“