Cor meum Tibi!

Jak poutník zbožný když se chystá k pouti,

má písni, vstaň a uvaž sobě k nohoum

sandaly, berlu vem a klobouk s škeblí

a kráčej pevně k velikému cíli,

viz okem smrtelným a zvěčni strunou

tu její zářnou, nesmrtelnou krásu.

Stop v slunce péro, v nočních nebes krásu,

spěj do Thule a do Ofiru poutí,

rci Apsarasám, Perim, aby strunou

ji velebily od hlavy až k nohoum,

přec nedojdeš a nedospěješ k cíli –

jeť krása její jako perla v škebli.

Ó pozoruj tu duhovitou škebli,

jak hraje v slunci barev měníc krásu!

Však plavec jí přec nedospěje k cíli,

pro ni se nevrh v moře strastnou poutí,

kde děs jej schvátil vrhna jej k svým nohoum,

co hřměla propast divou bouře strunou:

Cos vyššího mu chvělo touhy strunou,

ne škebli, on chtěl perlu míti v škebli!

Tak rovněž já, když k tvým se řítím nohoum,

chci něco více nežli pouhou krásu,

po těle tvém když sladkou těkám poutí,

tvá duše k vyššímu mne vábí cíli.

Vlas, řeka zlata, ňadra, stupně k cíli

jsou ovšem, hlas tvůj sladkou zvoní strunou,

dech, přes violky když jde vánek poutí,

a perly svítí v ústech tvojich škebli,

však duše má dál spěchá, duše krásu

zří v očích, zkad se rozlívá až k nohoum.

Mech lesní za koberec tvojim nohoum

bych dal, by touhou dlouhou cestou k cíli

čas neznavil tě, nestrávil tvou krásu,

jež bude věčně znít mé písně strunou;

svůj život v tichou proměnil bych škebli,

bys perlou snít v něm v dlouhé mohla pouti.

Vpusť v ucha škebli, co mou zvučí strunou,

když dojda k cíli klesnu spatřiv krásu

po dlouhé pouti mrtev ke tvým nohoum.