CORNETTO.

Přes pláně století a po mohylách hrobů

– čas urovnal, jar mnoha pluh je zoral –

mně z ohořelých kronik v tichou kobu

hrom zaduněl a ztuhnul na mohutný choral.

Již dusné noci letní odvanul mi mdlobu:

Prach vidím zvířený, lesk přilbic, kopí lesk a hrálí,

orlice černá ochranou pne křídla mračnou dálí,

ryk slyším, dusot, prask, třesk oruží. Kde hora s horou válí?

Hřmí nad hlavami pluků z ocele zpěv velebný a táhlý,

až pod oblohou láme se i obzor neobsáhlý,

a k útoku se leká vrah, sok s hluky pekla spřáhlý.

Kde hory, ohně nítí bratří věrné stráže – –

Mně v ústech tuhne volání: Co výstraha ta káže?

Nám útočný zpěv k boji jazyk nerozváže?

Kde mizí vidina, z tmy otvírá se Blaník – –

Hrom, hukot zemětřasu. Zaklopí se hora.

Z blan kronik do práce nás budí zatím zora.