COS, BOŽSTVÍ, krása tajemný tvůj šat!

COS, BOŽSTVÍ, krása tajemný tvůj šat!

O bože, silný, dobrý otců mých,

já, bože, před tebou chtěl kleknout bych,

můj bože, v mládí mého modlitbách,

mých, bože, studno nevýslovných blah!

Že nejsi, bože, řekli mně; dnes vím,

žes přelud jen a míň než kouř a dým,

že mimo tebe světů cíl a lad,

že nelze tebe, bože, dokázat – – –

Ty nejsi, bože, proč však já zde jsem

a proč jsem k tomu, bože, básníkem,

jenž s věcí duší, zdáním mluvit smím,

jak s ženou svou a se vším nebylým

i s neskutečnem krasším jistot všech –

jak klamný obraz věcí v zrcadlech

jak v hládi vod lesk červánkových zlat.

Vzývaný bezpočtem, popřený tisíckrát,

v tom slově úchvatném, jenž skrytýs taj,

ať jsi, ať lidstva nejhlubší jen báj,

nejistot jistotou jsi, štěstí, klad. –