Co’s dala mi...

Co’s dala mi, to vždy jsi dala ráda,

ať ruka to, jež jako požehnání

se chýlí k mojí unavené skráni,

kde chorých dum se honí mračná stáda.

Ať říza, která s plných prsů padá,

ať prs to sám, jejž neobsáhnu dlaní,

ať pasu pružná vlna, jež se sklání

a vzpíná, snad bouř mého nitra hádá.

Buď požehnána za vše, zvláště ale

za malé nožky, jež tak častokráte

se namahaly pro mne cestou dlouhou.

Buď požehnána za ty nožky malé,

a za ty kolem oušek vlásky zlaté

sny mými a mou nekonečnou touhou!