Což ale ty víš, co je žití?

Což ale ty víš, co je žití?

Líp ví to chudobka a slez,

jimž slzná rosa v květu svítí,

než řady všech tvých hypotes.

Ba i ten dav s mozolnou dlaní,

s nímž koketuješ ob čas rád,

věř, úsměšku se neubrání

nad ideami – má-li hlad.

Ze sebe dělat osu světa,

hnout poly vlastním malíčkem

jest, brachu, příliš velká meta,

jsi krtkem k ní neb střízlíčkem.

Nuž hrab si dále podle chuti,

přec v posled orlí na peruti,

když vskutku větším býti chceš,

rád, milý brachu, povzlétneš!

A orel, věř, je shovívavý,

víc unes’, tebe snese též,

a vzletí všecky nad soustavy,

nad sylogismů spleť i lež,

nad kritiku, jež v zlobě, v záští

vždy ve mudráckém chodí plášti.

Věř, z tvého jízlivého jedu

v číš mou víc krůpěj neskane,

ty mudruj dál, já svou si vedu,

čím kdo z nás, každý zůstane.

Ti, kdo dnes ještě přísahají

v tvá hesla – budou nevěrní

dřív nežli lonské sněhy ztají –

Co ryzí – vždy jest moderní!