Což musí všecko mříti jen?

Tak těká proud, a každý chvat

zazvučí vlnou o kámen,

jak by mně mínil s bohem dát.

A hledím v proud jak omámen,

a zřím, že duch můj přestav plát,

v střed uvrhnul můj zlatý sen.

Ten nemůže se doplavat,

je pustá cesta, zmizel den, –

a jinou nelze vyhledat.

A přec jej musím synem zvát,

jenž zavraždil mne v první den,

že nemohl se skutkem stát. –

Což musí všecko mříti jen!? –