Což neslyšíš?

Což neslyšíš?

To Bůh tě volá!

Horečka tělo zdolá,

a bude ti,

jak z bran když v nový prostor vycházíš!

Ještě tvůj pohled kolem zatěkal,

jak hledal by

vše nejdražší, co na cestu by vzal.

Tak na životě lpět

že budeš jednou, sám jsi netušil,

až teď, kdy prosbu příkaz přehlušil.

Je nutno jít a opustit svůj svět

a servat všechna stará pouta s ním.

Tvůj pohled horečný kol zatěkal,

jak říkal by, já nevím, bdím, či sním

a kde je vše, co kdy jsem miloval

a s čím jsem spjat byl poutem nejedním?

A život svůj, jejž odhodit jsi chtěl

častokrát jako cetku na smetiště,

teď vyhrabáváš, jak bys přiznat měl,

že ztrácíš nejdražší své útočiště.

A vše, co bylo, jiskrou vykřesává

v mozku tvém tvoje pamět tonoucí:

tu pohled, tam zas slovo živě vstává

a chvíle, kdys byl slep neb vidoucí,

jak krutý soudce přísně odhaduješ

a jasně zříš, tou cestou bylo jít,

tam zastavit se, tady spočinout,

a lítost máš, jak za vše bys, cos bloud

kdys neprožil, chtěl život odprosit.

Však neslyšíš?

Bůh opět zavolal!

On nepřišel, by nadarmo tě zval

v svůj příbytek!

Proč Boha jsi se lek?

Zrak vytřeštil jsi v kout...

Co vidíš tam?

Ve smrti každý z nás je sám a sám

s tím tajemnem, jež posléz zbaví pout

a jehož nadarmo se tážeš – kam?

Tvé tělo ztichlo, ruce v pokoji

skřížené na prsou,

říkají modlitbou:

je po boji.

Úzkostný rys

tvé tváře nekřiví,

pohled už ničemu se nediví,

a úsměv na rtech utkvěl jako kdys

v den zářivý.

Tak maska zbyla tam,

vtištěna v podušku.

Kde však jsi ty, ty sám,

kde myšlenky, jež bděné na lůžku

tě děsily

a které nestačil jsi odbývat,

kde odhodlání tvých jsou přesily,

jimiž jsi vítěziti chtěl a dobývat?

Což neslyšíš? – Bůh na tě zavolal!

A ty jdeš za ním, masku odhodiv.

Ta zůstala tam lidem na podiv;

jim pro útěchu jsi ji zanechal,

by měli nad čím sklánět se a lkát

a svoje komedie vyhrávat.

Však ty – ty sám –

teď mimo masku dlíš.

Ještě se na ni chvíli ohlížíš,

pak kouty míjíš,

uzavřenou klec příbytku svého,

na okenní rám

se šplháš neslyšně – ty, duše, dech,

a letíš ke hvězdám,

kdes býval v snech.

S Vesmírem splýváš, nic už necítíš,

jen to, že šťasten jsi, co odhodil jsi tíž

a na světě už nelpíš, na lidech,

žes Bohu podoben v svých vlastnostech

a, neviditelný, máš k němu blíž.