COŽ TA LÁSKA VĚC JE DIVNÁ! (l.)

Což ta láska věc je divná!

Srdce dáš jí – něžný květ,

zlíbá je jak slunce zemi –

pak je vrátí mroucí zpět.

Což ta láska věc je divná!

Ptačím zpěvem promluví,

ale ostrým spárem dravce

zraní tě – aj, kdož to zví?

Což ta láska věc je divná!

Praménkem ti šeptá slast,

vlnou divou v bouře jeku

zve tě v dál – kams v bol a strast!

Proč jen po ní srdce touží?

proč v tu její měkkou dlaň,

jež se v ruku krutou zvrátí,

vkládáš svoji? – Chraň se, chraň!

Vždyť ta její rosa sladká,

jež ti v duši napadá,

horkou slzou z oka tryskne – –

kdo ti potom těchy dá?

Marno všecko! l ta země

věří jarem v lásky ráj – –

a kdy ptáci odlétají –

zimy usmrtí ji taj. – –