Což věčně půjdem sami...?

Což věčně půjdem sami do neznámých měst,

což nikdy nevyrostem nad obzory dětí,

což nikdo nepozná nás po návratu z cest,

což kletby naše k lidským srdcím nedoletí?

Kdo zastaví nám vojska zkostnatělých snah,

kdo probudí v těch sfingách lásku apoštolů,

kdo setře s bílých sluncí nesmrtelný prach

a mlhy ve věčnu se koupajících pÓlů?

Což věčně budem záští nad propastmi pít,

což věčně budem lhát, že od sluncí nás zebe,

což věčně budou biče do žebráků bít? – – –

A lidstvo mlčí –, mlčí –! Promluví snad nebe?