Což život náš? Jen nekonečné mření!

Což život náš? Jen nekonečné mření!

My sami sebe hněteni ustavičně,

a slabé srdce zasténá-li ryčně,

v ráz okamžik nás vede k probuzení.

Pak pláčem tážeme se: Nač to vření,

nač v ňadrech spory, neshody nač příčné?

Vše shltí hrob, jak moře vlny říčné,

jež někdy skály podmílaly v tření.

Nuž, matko tvorstva, odhaliž ty strže,

mluv, proč zde člověk pouze chvilku bloudí,

proč vůle tvá mu všecko v bezdno vrže?

Proč v čilém rozruchu tvém žal ho troudí,

že ze všeho hned žal, hned lítost trže,

svár v srdci svém, vždy s tebou jen se soudí?