Cože schází nynějšímu věku,

Cože schází nynějšímu věku,

Že jest rozerván tak hluboce,

Ač se bláha jeho široce

U veškerých hlásá u člověků?

Obdán jesti davem strojných vděků,

Perel, zlata skvost se blyskoce,

Krajin, časů všech jí ovoce,

Živly vše ví zmáhať v okršleku.

Ba i hvězdám vyměřuje stezku,

Mněje býť zem pro bytí své těsnou

Stan si staví tytýž na nebesku.

To však trudnost působí mu děsnou,

Že ač k nebi svým se zrakem blíží,

Nezná předce, kam duch jeho tíží.