Cože vzdycháš takto přehluboce

Cože vzdycháš takto přehluboce

Milá máti, drahá vlasti má?

Jaká tebe hněte žalost zlá,

Že jdou slzy tobě v každém kroce?

„Ohleduji lid svůj v každém roce,

Jak o vlastní blaho svoje dbá;

A on sobě pořád přízi tká,

V jejíž zmotky zle se pozamoce.

K osnově on přičinuje outek,

S takou však se nepovahou vrtí,

Jakby tkal jen k upravení loutek.

K marnosti on loučí nedosnažnost,

Outek – bujnost, osnova je bažnost,

A z nich plátno? Což leč rubáš k smrti?“