Credo...

Na siném nebi mračna míhala se,

les úpěl tesklivě, a vichr divě dul –

já jsem ho viděl v hrůzoděsném jase,

hlas jeho zvučně hřměl, když černým mrakem plul:

„Zas rozepjal jsem mračen okruh siný

a lekám hlasem svým sbor světů i tu zem,

však nechci zničit je, ni hrsť tu hlíny,

já proto volám jen, že v síle ještě jsem!

Již věky tomu, co jsem v teskné chvíli,

již na mne uvrhla ta prázdnosť pravěká,

zem stvořil v pohled plnou krásy, síly

a směšnou hříčku svou a vzdor svůj – člověka.

Jej učinil jsem vládcem davu tvorů

i země nejkrasší ve sboru hvězdnatém,

však rabi to, již kloní hlavu v vzdoru

a dýku vražednou skrývají pod šatem.

Vzdor země k člověku já stále sytím,

pot lije krvavý on každém při kroku

a zjednává své vůli průchod bitím,

však ruka bolí víc, než záda otroků.

A přece mi děkuje, přec hymny pěje

mně, bohu vlídnému, bytosti neznámé,

mne dárcem dobra zve, a přec se leje

mu v pohár života jed hořký z ruky mé.

Já dal mu vášeň, jež ho vždycky svírá

a s chvilkou rozkoše žal dlouhý přivodí,

já dal mu nemoc, jež mu radosť zžírá,

a nudu, která vším, jak střepem, pohodí.

Já dal mu rozum, co se v tomto tají,

on neví, že to boj a konečný pak zmar,

leb jeho skříní v staré jeho báji,

v níž krásná Pandora svůj zhoubný měla dar.

On myslí, hloubá, vrtá v svoji zemi

a sčítá tělesa na drahách klikatých

a po vší práci s potu ručejemi

svou pozná nicotu z těch světů hvězdnatých.

A hlavu kloně v suché dlaně, kvílí

a chladné přírody se táže, čím zde jest –

a já se bavím v teskné věčně chvíli

ve chladném okruhu těch věčně němých hvězd!

A jest-li který mne z děl mojich pozná,

mou hroznou podstatu a jedovatý dech,

tma šílenství ho obestře hned hrozná

a jeho myšlénky dám lidstvu na posměch.

Až omrzí mne hra ta lehká, všední,

pak všechna tajemství i celou bytosť svou

těm lidem odkryju, by podiv slední

jich hrudí zachvíval, jak prázdno hrudí mou.

A jedním dechem roztříštím ty světy

a aether roznítím pak žhavým dechem svým

a budu zřít já, všemi tvory kletý,

na hrůzu plamenů a zkrvavělý dým.

A zpiju na dlouho se lidstva pláčem, kletbou...

pak tmavým prostorem se budu šinout dál...

a světy vytvořím zas jiné s jinou setbou“ – – –

a Hrozný, Příšerný se s bouří v dálku bral....