CREDO.

Slyš, vichr hlasů jak se zdvih’

ze staletí, tisícletí,

cítíš svět se bouří chvěti,

to zašlých pokolení, přítomných i budoucích,

„Credo“ Božích dětí!

„My věříme v jednoho Boha,

zdroj života, vesmíru všeho,

ať hmota či duch, všecko moha

On rozjiskřil oblohu perlami hvězd,

květ země vstal ze slova Jeho,

jím oživil vody i vzduch i prach cest.

My z otcovské Lásky jsme vzešli,

dřív srdce Mu hnulo se v touze

se sdíleti vroucněji, nežli

nás rukou Svou v podobu člověka zhnět’

a na rty nám přissát pak dlouze,

vdech’ život nám, myšlenek hnutí i vzlet.

My věříme v jednoho Syna,

to v sladkého Ježíše, Spásu,

když zhnětla nás v zoufalství vina,

jenž s námi se sbratřil, sám tělo a krev,

a člověkem učiněn k žasu,

sem na hříšnou zemi stoup’ bělostný zjev.

V tmu ducha nám rozbřeskl jitro,

by propasti od cesty lišil,

nám milostí porosit nitro,

i nejvyšší výkupné zahořel dát,

by v syny nás královské zvýšil,

v kříž hřeby je přiboden, v srdce je sklát.

My věříme v jednoho Ducha,

jenž vichřicí otřásá světy,

a jehož dech v srdce jak tucha

vlá nebeských zvěstí, jichž neznala zem,

hle, proroků vise a vzněty

všech heroů mystických rodí se v něm.

My věříme v Církev, jež matkou

nás v bolestech rodila děti,

hle, pod její ochranou sladkou

my rostli jsme dědici, královský rod,

a v krvavém nanebevzetí

smrt byla nám od země k věčnosti brod.

My věříme v život věčný,

v němž tělo nám zazáří plamen,

a v hymnus pak vzjásáme vděčný,

až z krvavých stigmat nám vytryskne zdroj

tak sladkého blaha, že klamem

nám bude jen vzpomínka na žití boj.

K té metě, jež září nám v dáli,

my táhneme přes věky, bratři,

hle, zástup náš mořem se valí,

a cítíme, blízké je splnění tuch,

kdy blažený domov zrak spatří

a v pohnutí otcovském sevře nás Bůh“.

Tak se rtů matek mučednic

splývá na rty synů v plese,

jako bouře zmnožuje se

ten tajuplný hymnus sladké Víry víc a víc,

k výsostem se nese.

Chor neviděných tobě blíž,

bratrský stisk cítíš v dlani,

a teď hoří na tvé skráni

žár milionů, do jich písně vpadnout zahoříš

věčně do skonání.

Ať vesmír v nic se rozpadá,

v bezprostoru zpěv svůj snuje,

jako nádherná loď pluje,

až Králi Trojjednomu, Bohu na věky se vzdá,

jehož adoruje.