Črta z výletu.

Krok dostih sotva vrchu zbořeniště

juž ranní vítr plným douškem sviště

v žár horkých skrání, pot mi stírá s čela,

– leč vyhlídka juž v kraj se otevřela!

Kam padne zrak – tam vonné černé lesy,

jen dolu na dně z obrovské jich směsi

jak světlý pruh se táhne mýtě holá...

V jich tichu slavném kukačka kdy volá,

a v nádherné a svaté jejich kráse

hrdliček smích když časem rozléhá se –

jak zanikne, tím větší klid je vždycky,

jejž neruší ni zpěv, ni kročej lidský!

Srp měsíce plá ještě nad západem,

je dosud jitro. – Dole pode hradem

kde nad roklí se lávka šeří nízká,

juž lesní potok v záři slunce blýská

a trávník břehův omývaje měkký

jak zlatá nit se křiví do paseky.

Kol jedlí vršky východ polil nachem

a stín i šero prchá v zmatku plachém

v dál od jich kmenů, snících u potoka,

jak přízrak noční lesů do hluboka.

Rtem slunce tknuta, jež sem s výšin hárá

jak rouška s oken vzlétá modrá pára

s povlovných strání, kterých řada mírná

se dálkou tratí v modru nedozírna...

A z pasek jich, tam vidíš jednotlivě

se v azur zvedat tajemně a snivě

peň břízy sněžné nebo topol rosný,

neb mechaté a samotářské sosny,

jež z chlumů rodných, staletí znak v líci

v dol k druhům svým jak staří poustevníci

své stíny kloní, tmavé jako mračna,

a vzdorným čelem strmí do průzračna!