Csövár. Hrad Raškův. a)

Vážné rumy, smutní ostatkové

Květu Rašky slavného,

Vněmžto všickni dobří vlastencové

Ctili Uhra statného.

Vněmžto Budín slávou osloněný

Ctného otce miloval,

Jejž sy Nongrád sýlou zvelebený

Jako reka liboval.

Kamž se děli časové ti zlatí,

Když sem na Čůvarský hrad

Přicházeli s lidem kněží svatí

Služeb božích požit vnad?

Vážný Raška v tiché samotnosti,

Jako Král v svém Bezpečí

Bydlel v lůnu milé příbuznosti

Tu, kdež Dunaj neječí.

Sem se Raškův soused, prelát vážný,

Salkán vděčně stěhoval,

Nad trůnem y nad oltáři strážný,

Tu se pracý zhošťoval.

Tu y vítězové stolovali

Čerhatského okolí,

Když se z krutých válek vracovali,

Sprostili se nevolí.

V jejich srdcy čistá láska bila,

Jižto nezakalil klam,

Upřímnost ctná v Panonyi žila,

Ach! kamž se již děla, kam?

Hoši s dceruškami Raškovými f)

V milé žili lásce zde,

Městknajíc se žerty poctivými,

Ach! kde jest to vše již, kde?

Při zvuku zde huslí utěšeném

Tancujíce plésali,

Při štěbetu ptačím přemileném

V tichém houští sedali.

Rcete rumy, jakých vesselostí

Krásná mládež požila

U Rašky, když láska s nevinností

Rozkošně se spářila.

Rcete, jak tu na daleké cestě

Rád se poutník stavoval,

V slavě, jakéž není v zpupném městě,

S dobrým Raškou hodoval.

Rcete, Raškovo jak slavné bydlo

Bylo pouhých radostí,

Nevinných her, žertů, tancův sydlo,

Rozkoš šťastné mladosti.

Krutá vzteklost nepřátelů lítých

Hrad ten krásný zkazyla,

Zlostných Turků, křesťanské krve sytých,

Zbraň jej bídně zbořila. g)

Teď již tady smutné ticho stále

V nahém rumu přebývá,

Na nejvyšší hrůzyplné skále

Pustovečka hnízdívá.

Smrdutý jen lakomec z všech lidí

Tu sy stany rozbívá,

Peníze když blázen! hořet vidí,

Zlata, stříbra začívá. i)

Stín jak Raškův na Vašhedi k) chodí,

Kde se kámen vápenný

Láme –, hrůzy seje, smrti plodí

Mstě se pro rum znectěný.

Ach! kyž ruce krví zakalené

Nepřátel se skrčily

Bořícých hrad –, kyž je rozvalené

Rokle těžké přikryly.

Kyž je třesoucý se s prchlivostí

Víry země zhltili,

Kyž je Perounovy v bouřlivosti

Nebes střely zhmoždily.

Stůjtež rumy, do zboření světa,

Hlastež slávu Raškovu,

Čerhatané! každého tu léta

Svěťtež pamět rekovu.

Hnízdiž tady pustovečko tichá,

Hnízdiž na skal výsosti,

Nad smutným když rumem Čerhát vzdychá,

Ty naň žaluj v tichosti.