ČTENÁŘ.

Tři černé svazky nakapaly jedu

v mou duši, jedu těžké nudy.

U krbu podvečer tak tesklivý je, chudý,

a v dáli lesy stojí ve sněhu a ledu.

U krbu sedím, s duší hovor vedu.

V krvi se vzbouzejí mé zdravé pudy.

Tmí se a tmí se... Ohně reflex rudý

jen matně osvětluje samoty mé bědu.

Nejčistší arie mi vítr jemně hude...

Tři černé svazky, kdo vás čísti bude?

Tři neduživé děti zmírající doby!

Tma s mrazem padá do světnice.

A v dálce lesy krásné svoje kštice

si ledovými diadémy zdobí.