Čtenářce románu.

Nic nerdi se, že stihl jsem tě

od konce knihu tvoji číst.

Byl nudný počátek, smím tušit –

proč na poslední saháš list.

Rek mladý, krásný, sympatický

tvou ihned zajal zvědavost,

pak jeho milé láska vřelá

a zkoušená ta její ctnost.

Než zápasy a trýzně obou

i sudby různé oběti

tě zajímati zcela počnou,

jich konec hledíš zvěděti.

Pak spokojena šťastným smírem

tou dlouhou cestou k němu jdeš

a v kapitole nejsmutnější

si šťastný konec vzpomeneš.

Však nevzpomeneš sobě, drahá,

že tebe též si zvolil kdos,

bys do románu živobytí

svůj neznámý si nesla los.

Zda autor bude shovívavý,

jak s rekyní svou naloží

a mezi samé vonné růže

zda cestu její položí?

Zda bez effektů volným tokem

řad sváže šťastných kapitol

a z terminů svých vyloučí-li,

co zve se zoufalství a bol?

Toť otázek je příliš mnoho,

a odpověď jich daleka,

neb list, jejž bys tu obrátila,

má milá, na tě nečeká.

Však jista buď, že slovo jedno

vždy v knize té se nalezne,

neb což ten autor dokázal by

bez lásky slova vítězné?

To jedno už, zda v oné chvíli

se prst mu s péra v konci smekne,

neb v dosaženém zrovna cíli

smrť suše „konfiskabl“ řekne.