Čtenáři veršů.

Z života prosy a bodláčí

když sobě’s na Parnas vyšel,

zbožný-lis a když ti nestačí,

aby tě Pán Bůh jen slyšel;

když děvce švarné máš jako květ

a když si pýcha tvá žádá,

aby se dověděl celý svět,

že ti dá hubičku ráda;

bez srdce ukrutné děvče-li,

v podpatky tebe si lepí,

dnes aby všici to věděli,

že je tvé štěstí na střepy;

když ti do kadeří prvá šeď

vplížila krokem se hadím,

kde kdo nechť pomůže tobě teď

plakat nad ztraceným mládím; –

dvojité veselí nadchne tě,

a bol se nese tak krásně:

jen když jsou dobráci na světě,

dobráci, kteří čtou básně.

Něžnosti jadérka v život strou,

nejsou to tykve jen prázné,

šlechetní lidé, co verše čtou,

Bezruči Petře, ty blázne,

možná, když časem tvé písně čtou,

tep srdce v okamžik stichne,

podepře v dlaň čtenář hlavu mdlou,

potichu do řádků vzdychne:

Jak hasnou bezkydští gorali

za zvuků veršů tak krásně –

Co chceš ty rapsode zoufalý:

Jsou lidé, kteří čtou básně.