Čtenářka.

Za bílým domem zahrada

tak plná písní, plná záře,

co květů jen tam napadá

teď trávy na polštáře!

Na lávku tam si sedla teď

pod kvetoucími kři a stromy,

a zdálo se, ta nad ní sněť

že pod květem se zlomí.

Půl děcka měla nevinnu

a zpola půvab mladé dámy

a oči měla ve stínu

kloboučku z bílé slámy.

A do knihy jí padal zrak,

kde mnohou sladkou sloku četla,

co nad hlavou jí zpíval pták

a stará hruše kvetla.

Co na cestu kol paprsek

se prosmyk’ skrze korun stropy,

jak byl by její nožky vděk

tu zlaté nechal stopy.

Pak spouští v dlaň svou hlavu, sníc,

a bílý oblak v letu stihá

a neví, co ji vábí víc,

zda jaro nebo kniha.

Ó, básníku, ty samotář,

sám nevíš ani, vězeň cely,

jak často pták a květ a zář

se s tebou o zdar dělí!