CTI SVÁTEČNÍ DEN.

Pomni, bys světil sváteční den

sladkého, růžově bílého těla.

K dálnému, smavému nebi

vztyčenou lebí

hrdě se pne.

Lahodně přechází z vypiatých linií

v měkké a sladké, mazlivé křivky,

jak plovoucích labutí sehnutá šíj.

Jak obláčky zardělé cudně

horoucím polibkem odcházejícího dne,

jak nad tichá zrcadla skloněné dívky,

tak vábí a září a leskne se svůdně

jeho nádherná, lichotně mazlivá pleť.

Dle svaté vůle tvé matky,

veliké, radostné země,

z téže je látky

jak zákonů jejich tiše a němě

poslušná, pokorná zvěř.

Je vznešené přírody zázrak a div.

Je bledě růžový keř,

v němž duše tvá, královna šípková,

spřádá o bohu, životu toužebný sen.

Proto cti tělo, je před vpádem nepřátel chraň,

jak jediný most, jenž vede tě v dáli,

jímž spojeno nebe a zem.

Proto je miluj, jemu se klaň,

jak dobrému, velkému králi,

z jehož jsi milosti živ.

Když pak noc teplá a vlažná

jako rty zlíbané dívky

tiše se nad luhem stříbrným sklání,

jak nad spícím panošem tesklivá paní;

když se květ ke květu radostně kloní

a rozkoší lásky omamně voní;

když ve hnízdě – domečku z listí a snětí –

ptáci se důvěrně, oddaně tulí

a ze spánku vzpomínkou na rozkoš vzlyknou;

když se v náš nejčistší sen

odkudsi ze spodu napořád noří

mátožné obrazy sladce nádherných žen;

když oči jich v ústrety plamenně žhnou;

když ňadra jich sevřená v kordulku těsnou

se vlnivě, bouřlivě dmou;

když bílá jich těla, jakoby zemdlená

přílišným bohatstvím plodů,

v rozpiatá naše ramena

bezmocně, oddaně klesnou:

tu pochopme, božskou je vůlí

zachovat tady slávu a velikost rodů;

je největším svátkem, milostí boží

prarozkoš tvůrčí na bílém svatebním loži,

píseň dvou čistých, spojených těl.