Ctih. Anna Kateřina Emmerichová.

Ve chvílích nočních, spánek kdy míjí skráně,

vídám tě bledou, zsinalou barvou smrti,

na lůžku panny v horečce utrpení

v extasi bdíti.

Nemluvným tichem bije tvé svaté srdce.

Bezkrevné tělo pomalu krvácí dále – –

Pozvedáš hlavu s nestvůrné koruny tíhou,

krvácí čelo.

Jaké to ruce? Maria neměla bledších.

Otiskem cudných retů v nich hoří rána.

Kdo měl to srdce, v hynoucí panny tělo

vpálit to stigma?

Obraze živý Ukřižovaného!

Jaká to muka stálého umírání?

Divte se dívce, rekyni v utrpení

za cizí viny!

Hoří ta duše nesmírnou k duším láskou,

plamenem žhoucím roste a přerůstá bolest,

ale té duši žíznící nadlidskou žízní

ještě to málo!

Jaká to oběť! Ježíš ji nejlépe cení.

Vlněním věků vodí tu trpící duši,

do dílny Věčna dává jí v obdivu zříti

v závratné visi.

Pukají poupětem panenská její ústa:

neznámé divy mluví a Poutník je črtá – –

Užásl svět, to vesnické děvče prosté

učence předčí.

Jazykem světců šepotá Kateřina.

Bez tíhy času, prostoru bez okovů

prochází věky, s Adamem žije v ráji,

s Ježíšem trpí.

Jaký to život! Před zrakem nevěřících

zázrakem drží Boží Prozřetelnost

k výstraze všem a k hroznému poučení:

Ukřižovanou!