Ctirad a Šárka.

Když Libuše v noc chladné navy klesla,

ves kraj se rozhlaholil nářkem děv;

vždyť na jich práva s knížecího křesla

i mužů všech se zmaru bouře snesla,

a děvic žal ve krutý zvrh’ se hněv.

Povstala Vlasta, z celé dívčí pleti

nejstatečnější, a k svým družkám dí:

„Však nestrpíme, aby muži kletí

se jali vládnout nám a poroučeti;

nech ženám zas jen žena vévodí!“

A vzavše tajnou mezi sebou radu,

v odvážný s mužstvem pustily se boj.

Zbraň měly různou: jedny těla vnadu,

ty sladkou mluvu, ony lesť a zradu,

však každá svěží páž a křepkou zbroj.

Na dvoře Přemyslově za těch svárů

ve službě knížecí lech Ctirad stál,

statečný mládec, v slunném žití jaru,

pln věhlasu a lepých těla tvarů,

upřímnou k němu láskou kníže plál.

Děl kníže mu: „Ty vyjeď z rána kradě

po vladycích a leších vůkolných,

by na svatém se sjeli Vyšehradě

v den Svantovita ku společné radě:

Jak rázem zkrotit ženský vzdor a pych?“

A Vlasta mluví k družkám na Děvíně:

„S posláním Ctirad zítra po ránu

pojede zpátky cestou v Kopanině;

tam nastražíme na něj v lesa klíně,

on zajisté nám přijde na ránu.

Ty, Šárko milá, k dobrodružství tomu

nám pomoc skytneš kouzlem svojich vnad;

poblíže cesty přivážem tě k stromu;

tvým kvělem Ctirad zváben, jeda domů,

se zastaví, čarovným zjevem jat.

V dojemném vybájených trýzní slohu

v něm soustrast vzbuď a spřádej hovor s ním

– my zatím rozprchnem se ve zálohu –

v hod zaduješ pak do lesního rohu,

což k výpadu nám bude znamením.“ –

Ochotným Šárka pokynula čelem,

jeť z nejšvarnějších jedna v sboru děv;

i mluvilo se v táboře jich celém,

že Ctirad hlavním žen je nepřítelem

a u Přemysla na ně dmýše hněv. –

Vyjely z rána děvy v Kopaninu

a, připoutavše Šárku ke kmeni,

v hlubou se rozptýlily lesa tminu,

tam čekajíce k vykonání činu

umluveného rohem znamení. –

Jest jarní den. Paprsků luzným jasem

celuje slunce omlazený les,

a jež sem přiletělo s jarním časem,

šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem,

že druhu druh by slastí v náruč kles’

i Šárka slyší je, a jižjiž měkká

se v hruď jí vkrádá mysli nálada,

a – neblahá – se blízké chvíle leká:

vždyť ví, ký tady úkol na ni čeká,

jejž splnit musí, ach! snad nerada.

Tu zaduněl v sluch děvy dusot koně:

„Toť on,“ dí, v lstný se dadouc kvil a sten;

a jezdec po úpění tom a stoně

svůj řídí cval. Teď stanul, zrak si cloně,

pohledem zářným divně oslněn. –

„Ó, kdo jsi, reku, zachraň bědnou děvu!

Zde katanský viz divé Vlasty kus!

Mne ze msty přivázaly k tomu dřevu

a nesklály jen proto v běsném hněvu,

že zaplašil je tvého koně klus.

Svůj krutý los ti vypravovat budu,

až vyprostíš mne z hnusných vazů těch.“

A Ctirad z úcty k panenskému studu

spřetínal pouta lepotvárných údů

a tělo krásné složil v hebký mech.

A Šárka Ctiradu tak vyprávěla,

když k poslechu byl vedle ní si sed’:

„Na lov jsem s otcem do těch lesů jela,

a za kancem se ženouc – dívka smělá –

jsem zbloudila, ztrativši lovců sled.

Tu na mne jako tlupa zákeřníků

se Vlasta shlukla se svou družinou;

a že jsem na vzdor výhrůžkám a křiku

se nepřidala k heslu jich a šiku,

krutě se pomstit chtěly nade mnou.“

V tom náhle, jakby s sebou brala radu,

a patříc ve Ctiradův slunný hled,

se odmlčí; pak dí si: „Na Ctiradu

bylo by hnusno chtíti páchat zradu! –

Mně, Vlasto, nelze slibu dodržet!“

A „poshov dívce!“ k čackému dí reku,

„není-li hovoren dost jazyk můj;

radš pokochám se, plna sladkých děků,

v zabylstvích tvého junáckého věku;

již o sobě mi spíše vypravuj!“

A Ctirad děvu objav kolem boků,

co zkusil kdy, jme jí se vyprávět;

však z uplynulých lepodružných roků,

dí v posled s úsměvem, že bez proroků

mu losem nejkrasším je dnešní střet. –

Zardí se Šárka jako růže v puku,

zamlklost oboum padla do duší.

Snad naslouchají ptačích písní zvuku?

Snad zjařenému vlastních srdcí tluku?

Či opíjí tak lesní ovzduší? –

Jest jarní den. Paprsků luzným jasem

celuje slunce omlazený les,

a jež sem přiletělo s jarním časem,

šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem,

že druhu druh by slastí v náruč kles’.

A Šárka trvá v sladkém zadumání;

i Ctirad na rozkošnou děvici

zpit chvíli hledí. Aj, tu postřeh’ maní

ve bujném mechu cos, podobno zbrani,

a lesní roh už třímá v pravici.

„Toť její roh! Snad někde v lesa hloubi

on teskně hledá zabloudilou dceř.“

I zadul mocně do dutiny trouby,

že ozev s ozvem po lesích se snoubí,

a v brlohách se děsí plachá zvěř.

S výkřikem hrůzy Šárka vztáhla ruku,

chtíc osudné se zmoci trubky spíš;

však jako šípu, vymrštěn-li z luku,

tak zdržet nelze prchavého zvuku,

a Šárka žalně zvolá: „Pozdě již!“

Jak hejno lític sem se děvy sopí,

že rykem jich les v šíř se rozhlučí;

a než se Ctirad ku obraně vzchopí,

déšť šípů již se v jeho hrudi topí,

on mrtev klesá Šárce v náručí.

A Vlasta, k hotovému pomsty činu

s druhami svými běsně jásajíc,

klopotně pádí nazpět ku Děvínu;

netuší, za vlastní a družek vinu

že neodvratné letí zkáze vstříc.

A Šárka nesáhla juž nikdy k zbrani;

v panenské mysli její zavlád’ cit,

že jiné jesti ženy povolání

než války rej a krve prolévání;

jí na Ctirada nelze zapomnít.