Ctirad. (II.)

Jak plavá luna z mlhy večerní,

tak vynořil se Ctirad z doubravin

a zastavil pak oře svého spěch.

Po celou noc a celý den byl jel,

a jak ten les, kterým se ubíral,

jej nekonečně jímal se všech stran,

– ať ranní rosa s výše skrápala

na kapradí a snící divizny,

ať nad hlavou mu plálo poledne

jak žhavou vášní rozjařený bůh –

tak jímala po celou dobu tu

jej stále jediná jen myšlenka,

tak hluboká jak nebes siná tůň,

tak nevysvětlitelná, mihavá

jak sen, jak soumrak, jako hvězdy třpyt.

A když teď stál na pláni zářící,

nad kterou slunce již se klonilo,

a nedaleko již se Vyšehrad

jak v létě oblak bělel s pahrbku,

tu náhle našel slov pro myšlenku,

kterou byl posud v srdci cítil jen,

a schýliv poznenáhlu hlavu svou

na hřívu oře, dlouhou, zářivou,

zašeptal tiše v ucho zvířete:

„Můj bílý oři, milý druhu můj,

jak šťastný byl můj život dosavad!

Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž

a chodíval po horách kouřících

se ranní parou, větrem plašenou,

a družkou mojí byla dennice.

Ta vznešená, nejčistší bohyně

mi byla v šerém lese vůdkyní,

když doupata jsem hledal jelenů,

skrýš medvěda a černou bařinu,

kde v houští tur se valí divoký.

Můj mlat byl postrach lesů, a můj šíp

ten našel orla poblíž oblaků,

a strh’ jej bleskem dolů na zemi!

Můj milý druhu, bílý oři můj,

jak znala vítěziti hrdá zbraň,

napravit křivdu a voj nepřátel

rozrážet jako lítá vichřice,

když kácí lesy v noci podzimní!

Jak byl jsem šťasten! Vlhký hvozd a boj,

to bylo vše, po čem jsem toužíval...

Však od té doby, co mi otec můj

o lepé Héle v lese myslivém,

o náhlé vášni k ní a o štěstí,

jež v sluji v jejích loktech požíval,

byl vypravoval hlasem nadšeným:

od doby té ten tam můj blahý klid,

a touha hluboká a palčivá

po blahu jiném, posud neznámém,

po blahu, jež mi ani hrdá zbraň,

ni vlhký les, ni bledá dennice,

ta věčně čistá, věčně vznešená,

nemohou nikdy, nikdy nahradit,

ta uchvátila mocně duši mou!“...

Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné

se zasmušily mu jak obloha,

když sladké světlo denní mizí z ní

a tma se plíží z země propasti.

Oř jeho bílý ale vzpřímil se,

a ježil hřívu, hrabal nohama,

a zdálo se, že v boj se vrhnout chce.

„Můj druhu, díky za tu odpověď!“

teď zvolal Ctirad koně líbaje.

„Můj úkol jesti jiný nežli lkát!

Já přišel zmiji hledat v doupěti,

já přišel bojovat a vítězit,

a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil,

zlé kouzlo bylo na mne vržené!“

Po těchto slovech vrátil dávný klid

se v duši bohatýra Ctirada,

a věrný oř jak vítr nesl jej

po pláni zářící, až k slavnému

dorazil pahrbku, kde Vyšehrad

své témě svaté k nebi vypínal.

Blesk vysokých a pozlacených bran,

zdí skvělá bělost, zahrad pestrota,

vše pojilo se v soulad čarovný,

a usmívalo se mu v ústrety;

a oblak bílých motýlů se vznes’

zpod spousty sněžných květů kaliny

a přelét’ cestu jeho, kroužící

se sadem k bráně druhé, stříbrné,

do blankytného zdiva vsazené.

Tu zachvělo se srdce Ctirada,

neb vzpomněl si na staré podání,

že spatří-li kdo nejdřív na jaře

motýla bílého, že v roce tom

smrt schvátí jej, a bílí motýli,

již před ním právě sadem mihli se,

to byli první, jež byl letos zřel.

A myšlenka, že krátká řada jen

dnů slunných jemu dána za podíl,

že žití syna polednice, jen

jak poledne potrvá krátký čas,

že v plné slávě síly, jarosti

do luna mračné navy zapadne,

ta myšlenka zablyskla mimoděk

se duchem jeho v okamžiku tom,

a jevila se v zraku blouznivě.

Když ale vedli jej teď v velký dvůr,

kde Přemysl při stolu kamenném

u prostřed bohatýrů, druhů svých,

pod starým stromem seděl, zapomněl

rek Ctirad vše, o čem byl přemýšlel,

a cítil pouze radost hlubokou,

že tolik mužů moudrých, věhlasných

mu přáno bylo zříti tváří v tvář.

Strom, v jehož stínu stál stůl kamenný,

byl starší nežli samý Vyšehrad:

Když s chlumu Řípu v širou krajinu

praotec Čech nadšeným okem zřel

a ramena svá pozved’ žehnaje

té žírné vlasti, zahlaholil zvuk

jak varita nad chlumem posvátným,

a v modrém vzduchu kroužil zlatý pták,

a stále zpívaje se pouštěl v dol,

až v temných lesích zmizel pod Řípem.

Čech ale stoupal s vrchu zamyšlen

a hledal v stínu hvozdu zpěváka,

jehožto píseň čarem přemocným

mu srdce jímala... Pták vznášel se

jak bludná hvězda šerem povlovně,

a píseň jeho mocná, jásavá

se dřímajícím lesem linula,

jak v lůně země temnem odvěkým

se zlato valí řekou širokou.

Čech nemohl se písně nasytit,

ač bez ustání slzy kanuly

mu z očí při těch zvucích kouzelných,

a bez únavy bloudil celý den

a celou noc za ptákem zázračným.

Na pusté skále, kde teď Vyšehrad,

tam sedl posléz pták a zazpíval

svou píseň nejkrasší, a teprv teď

zřel Čech, že zlatá pera zpěváka

se rděla krví, která ze srdce

mu vřelým proudem tekla napořád.

„Ó, kdo tě ranil šípem rouhavým?“

Čech zvolá rozhorlen, a na to pták:

„Já tvého lidu zlatá sláva jsem,

a proto srdce moje krvácí!“

Po těchto slovech zmizel v oblacích,

a zlaté pero krví zbrocené,

to bylo vše, co po něm na zemi

co drahá upomínka zůstalo.

Čech k svému lidu zase vrátil se,

však nikdy více nehrál úsměv juž

kol smutných jeho rtů od doby té,

co píseň zlaté slávy uslyšel,

tu píseň, kterou nelze zpívati

než s srdcem z hloubi krvácejícím...

Když zemřel Čech, tu pochovali jej

dle jeho příkazu na místě tom,

kde píseň poslední byl zpíval pták,

a zlaté pero vložili mu v dlaň.

V té samé noci z hrobu vypučel

peň vysoký šumného jasanu,

a dvě mohutné větve vyrostly

z pně štíhlého a dvěma ramenům

kraj žehnajícím podobaly se.

Tu věděl všechen lid, že v stromu tom

přebývá duše Čecha praotce,

že zdar a sláva nepominou dřív,

až vichřice neb nebes lítý hrom

ten žehnající jasan vyvrátí.

A Krok postavil pozděj kol a kol

dřevěné, pestrobarvé sloupoví

bohatě ozdobené řezbami

a proměnil pak prostorný ten dvůr

v sad lípový, a zlatý včelek roj

z luk blízkých přiletěl, a usadil

se v hojných štěrbinách, jež v sloupoví

čas narobil a zimní lijáky.

V tom dvoře lípovém pod jasanem

stál pozděj věští stolec Libušin,

tam snila věštkyně své svaté sny

při tajuplném stromu šeptání,

při zlatých včelek sladkém bzučení

a vrkání posvátných holubic,

Peruna miláčků, jež na římsách

se bělely jak v letě padlý sníh.

A ještě později, když Přemysl

a celý oblak hrdin slavených

s ním zavítal na svatý Vyšehrad,

tu kázala Libuša postavit

stůl kamenný a křesla tesaná

pod svatý jasan v dvoře lípovém. –

Tam vedli nyní reka Ctirada,

a Přemysl jej vítal srdečně.

Na zadumané tváři zakmit’ se

stín úsměvu, podával ruku mu

a kázal mu, by sedl na křeslo.

Ne jedno jen, žel mnohé, mnohé juž

u stolu prázdné stálo; slávy věk

spěl ku konci, jak slunce na večer

se kloní za lesy, a Morana

v noc černou byla mnohé schvátila

z těch bohatýrů, které nejvíce

pro velké jejich činy slavil lid. –

Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav

od bílé Libice, kde doubravy

své věčně juné písně šelestí,

číš uchopil, jež na znak rovnosti

a pobratimství sloužívala všem

při kvasu společně, a podal ji

teď Ctiradovi na uvítanou.

Rek Ctirad medovinou ovlažil

své spráhlé rty a připil na počest

a věčnou pamět těch, již chyběli

na křeslech svých pod svatým jasanem.

Na tváři všech bylo teď viděti,

jak zpomínali časů minulých,

a zraky všech se obracely tam,

kde věkem šedý Lumír nejblíže

pně stromu seděl. Jeho varito

z mohutných rohů tura viselo

mu nad hlavou na větvi omšené,

a vánek z vonných zahrad vějící

hrál tiše stříbrnými strunami.

Sáh’ Lumír po varitě, ponořil

své bílé prsty do stříbrných strun

a vyvážil z nich zvuky kouzelné,

jak z tůně rybák perle vyváží,

a tato slova zapěl k varitu:

„Ó slunce, jež se kloníš za hory,

ó hoste, který z krajin dalekých

nám požehnání nosíš, slunce, slyš

můj volající z hloubi k tobě hlas!

Ó nespěchej za siné vody v ráj,

kde Zora na tě čeká, máti tvá,

bys zlatou hlavu vložilo jí v klín,

a nových tak nabylo k pouti sil.

Ó nespěchej tam, slunce vševidné,

však obrať krok svůj k navě soumraké,

by bledé stíny těch, již odešli

z řad našich, v věčném temnu nedleli

a nesnášeli touhu bez konce

po svitu paprsků tvých blažených!

Ó rci jim tam, ty slunce přesvaté,

že naše bohatýrská srdce též

v žal pohroužena po nich touhou mrou!“

Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým

a pověsil na větev varito.

Víc zpívat nechtěl než ten krátký vzdech.

Když velkou tryznou Libušinu smrt

byl oslavil, tu pravil přátelům:

„Jen jednou ještě písní mohutnou

mé zazní varito,“ však kdy a kde

tou velepísní lid svůj oblaží,

to bylo posud jeho tajemstvím.

Když nyní dopěl, bylo tesklivo

kol kamenného stolu pod stromem,

neb každý z bohatýrů zadumal

se nad památkou toho z zemřelých,

jenž nejblíže byl jeho srdci stál,

a mnohý halil tvář svou do pláště,

a mnohá hlava klonila se níž,

a těžce klesla na stůl kamenný,

a snivě ozval Přemyslův se hlas:

„Věk zlatý Libušin juž zanikl

jak blahé leto, bohův ladný sen,

a věk můj podobá se jeseni.

Ó, slunce hřeje ještě krátké dny,

však úsměv jeho jest tak tesklivý

jak úsměv matky slzou zářící

na dítě, jehož duše k odletu

se chystá juž v zelený dálný ráj.

Vy slavnými jste zbytky, přátelé,

té slavné doby, která nikdy víc

se vrátit nemůže.“ Tak Přemysl;

však Ctirad reptal v srdci úkrytě:

„Proč zoufati, proč v sebe nevěřit?

Ten velký věk se vrátit může zas!

Sám cítím sílu, odvahu a vzlet

se rovným státi velkým hrdinám,

jež zlatou písní slaví vděčně svět! –“

Zatím byl západ zbled’ a temnota

se připloužila jako příšera

a rozprostřela černý příkrov svůj.

„Teď přišla doba!“ Ctirad zašeptal,

„bych nové činy chystal mezi tím,

co Přemysl a jeho rekové

nad zlatým věkem truchlí minulým.“

Tak děl a vyšel tiše z dvora ven

v sad lípový, jenž dřímal na skále

při šumné písni chladné Vltavy.

Krok lidský zřídka rušil sadu klid

od doby, co se tichým sousedem

byl Libušina hrobu stal. Jen zpěv

a klokotání ptáků hnízdících

kol kolem mlčenlivé mohyly

zazněly občas v listů šeptání.

Tam silnou paží Ctirad odvalil

od vchodu hrobky balvan obrovský

a bral se rychle v skály temný klín.

Jak mocně jalo podivení jej,

když vkročil v svatou hrobku pohřební!

Květ stříbrný pokrýval stěny tak

jak lesklým pelem suché listy mráz,

a byliny jak z ledu průhledné

do výšky pnuly se jak bílý les,

a u prostřed těch rostlin zvučících

jak zlaté struny sladké zachvění,

na stolci svém seděla Libuša,

a bledé světlo vycházelo z ní

a hrálo třpytně v květech na stropě

a lámalo své hvězdné paprsky

o lodyhy, jak jíním omžené.

Rek Ctirad mečem cestu klestil si

k zlatému stolci, sklonil pokorně

před velkou věštkou čelo nízko v prach,

pak bral se za stolec, kde ležela

zbroj Trutova, tak slavně vítězná.

V tom ozvalo se náhlé šumění

jak mnohých křidel v kobce pohřební,

a Ctirad uzřel hejno labutí,

jež po stropem se neslo vysoko

a pomalu se dolů spouštělo.

Když labutě se země dotekly,

tu shrnula se lesklá rouška z per

a zástup dívek místo ptáků stál

před zlatokutým stolcem Libuše.

Však nebyly to dívky smrtelné,

jen stíny zdála jejich těla se,

a vánek, jenž byl s nimi přiletěl,

ten nesl je jak ranní mlhu s hor.

Teď rozstoupil se ladných stínů dav,

a děva krásná jako nebesa

a zářící jak slunce svatá tvář

se krokem volným stolci blížila.

Rek Ctirad zachvěl se, neb bylo mu

jak jeho otci v lese myslivém,

když bílá Héla se mu zjevila;

bylo mu též, jakoby zemřít měl

tou smrtí sladší žití samého.

Chtěl vystoupit ze svého úkrytu –

v tom ozval mohutný se děvy hlas:

„Ty neznalas mne, kněžno Libušo,

když smrtelná jsi žila na zemi.

Jsem Šárka, mocná kněžka měsíce

a bojovnice Vlasty vítězné.

Hle, duše moje stojí před tebou,

co motýl vyšla z dýchajících úst,

co labuť přeplavila Vltavu,

co lesklou páru plaší vánek ji,

a tělo moje dříme pod stromem

v té lesotemné skalní kotlině,

kde žertvy pálím luně každou noc, –

tam čeká s touhou duše návratu...

Ty bylas velkou hvězdou zářící,

a naplnilas leskem stříbrným

tu temnou, dlouhou svého věku noc,

však Vlasta sluncem všemohoucím jest,

dnem nejjasnějším bude její věk,

jenž nikdy, nikdy konce nedozná!

Já přišla, bych ti sňala korunu,

tu čarovnou, již žena největší

jen nosit smí, a závoj strhnout chci

ti s čela, které pyšně ač, se přec

před mužem v mrzký pokořilo v prach!

Slyš dál, Libušo, co mne přimělo,

bych mlhavýma ducha rukama

po klenotu na skráň tvou sahala!...

Já strhla s nebe tlupu rudých hvězd

a prozkoumala žhavý jejich rum

jak zmírající žertvy útrobu,

a hvězdné trosky poučily mne,

že s korunou tvou věčné vítězství

do hrdých hradeb Vlasty zavítá.

A v hvězdách, chvějících se přede mnou,

– bych krásu jejich nezašlapala

jak sester jejich s nebe stržených

do popelu svou nohou ničící –

z těch vyčtla jsem, že mohu smělý čin

jen dnešní noci ještě vykonat,

neb zmizíš prý pak s čarnou korunou

do lůna syré země hluboko,

kam za tebou juž vniknout nemůže

ni stín, ni duše s země povrchu...

Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch?

Do prachu padni, ženo Přemysla!

Dej korunu a závoj, mrtvolo!“

Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou

po koruně, již polednice kdys

při šumu lesu, písní vichřice

z paprsků kula v sluji tajemné,

však Ctirad vyřítil se jako saň,

a hromem duněl kobkou jeho hlas:

„Stůj, zmije příšerná, teď Trutův mlat

tvé hrdé čelo rázem rozdrtí!

Že hadí tvoje tělo v lese spí?

Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach,

neb duše tvoje nevrátí se víc!“

Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje,

a Šárčin hlas proniká ozvěnou,

již dívek křik ze spánku probudil:

„Bij, bij, zde bezbranná má hruď, ó bij!

Já nechci vrátit se na bílý den,

já nenávidím slunce zářící,

a vítám soumrak navy s jásotem,

když nedokonán zůstal velký čin!“

A slunné její oči vbodají

dva žhavé blesky záští v jeho tvář,

a náhle je mu těžký Trutův mlat

a klesá k zemi níž, a rekovi

se zdá, že černá smrt a zlatá slasť

z těch záštiplných zraků sršely.

„Proč nebiješ?“ mu Šárka temně dí,

a vidouc pak, že sebou nepohnul,

pozvedne hlavu zlatozářící.

Blesk radosti zašlehne divoce

na krutém jejím čele bělostném,

a ruka její zvedne znovu se

a sahá po koruně čarovné...

V tom zazněl velký divukrásný zvuk

a bledá víčka mrtvé věštkyně

se otevřela... Oči, které sen

o nevyzpytatelných tajemstvích

byl ohvězdil, teď ohlížely se

po kobce povlovně, a všude, kam

z těch svatých zřítelnic pad’ paprslek,

tam vyšla hvězda modře svítící,

a se stříbrných květů padal pel,

a zdálo se, že duhy padají,

tak pestře pel se kmital při hvězdách.

A země rozstoupla se pomalu,

a zlatý stolec nořil víc a víc

se v temné její lůno ochranné,

až posléz do ní zmizel docela...

Juž nikdy lidské oko nespatří

na zlatém stolci sedět Libušu,

a nikdy nebude se cizinec

před zlatým stolcem drze vychloubat,

že lid pokořil, jenž jí drahým byl;

tak milovali bozi Libušu...

Rek Ctirad vyjel jako z mrákoty,

když po stolci jen zbyla bledá zář.

„Kde jsi, ó, Šárko?“ zvolal jako v snu,

a zahlíd’ hejno bílých labutí,

jak v temnu s truchlým stonem mizelo.

„Já bídný slaboch!“ Ctirad bědoval

a spěchal z kobky ven na noční vzduch.

Tam dole po Vltavě šplounavé

se cosi lunou nocí bělalo,

a Ctirad vida, že to labutě,

za nimi volal hlasem velikým:

„Já přijdu, Šárko, v lesní samotu,

kde luně žertvy pálíš každou noc,

tam zaplatíš svou krví okamžik,

kde temným kouzlem přinutilas mne,

bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!“

Tak volá Ctirad záštím rozzuřen,

a z středu hejna bílých labutí

jak výsměch zazněl volající hlas,

a hlas ten pad’ jak břímě přetěžké

na Ctiradovu hruď, a bylo mu

tak bolno zas, jakoby zemřít měl!...