Ctirad. (III.)

Noc temná prchala, a zdálo se,

že Ctirad s bílým koněm stíhá ji.

Teď zakmit’ naposled se hvězdný lem

jejího roucha šerým úsvitem,

a nezůstalo po ní leč ten stín,

jenž pod stromy se ploužil po mechu

jak závoj spadlý s lesů temena.

Dol hluboký a pustý otvíral

se Ctiradovi vstříc, a s obou stran

se úbočina pnula do výše,

tak strmá jako zeď, a rozrytá

jak lítým bleskem nebes hněvivých.

Na obou stráních pošmurný stál les,

a každý strom byl jako velikán,

jenž témě své v dol klonil, číhaje

u vchodu na vetřelce odvážné,

a bílá, rozzuřená bystřice

jak lesklá zmije dolem letěla

a třísnila svou pěnou balvany,

jež zdržovaly divý její běh.

Na skalině, jež z mlhy nořila

své temeno, plál oheň veliký,

dešť rudých jisker vznášel k nebi se

a padal v temný dol pak na stromy.

„Tvá obětnice, Šárko,“ Ctirad dí,

„zde pálilas své žertvy na skále.

Ty čarodějko, kněžko měsíce,

zda tušením se chvěje duše tvá?“

Chtěl dál, v tom zahlíd’ bílou postavu

na dlouhé větvi smrku sedící,

a lesy zachvěly se ozvěnou,

když bolné, divé její volání

se dřímajícím dolem ozvalo.

To byla Héla, bledá mátoha.

„Můj synu, vrať se, nejeď dále juž!“

Tak polednice lkala žalostně:

„Což nevidíš tu zlatou, tenkou nit,

jež před tebou od křoví do křoví

jak slunce paprslek se mihotá?

Což nevidíš tu stopu po trávě,

jež kmitá jako plápol bludičky?

To v noci chodila tvá sudice

a předla kolem toho dolu nit,

a překročíš-li ji, pak běda ti,

neb není víc pak pro tě návratu!

Ó kéž bych byla raděj’ bystřicí,

ta spěchá v lůno velkých, tichých vod,

kde na ni čeká zapomenutí!

Ó kéž bych byla raděj’ balvanem,

jenž s temena se valí modrých hor,

klid čeká na něj v černé propasti!

Však nesmrtelná ňadra bohyně,

ta bude nesmrtelný sápat bol

na tvojí ztrátou, synu, předčasnou!“

Tak volá Héla hlasem jako vlk,

když chladný kov mu vniká do útrob,

a Ctirad rozevírá náručí

a snaží se, by objal luzný stín,

jenž na větvi si temné vlasy rve –

v tom zachvěje se druhým hlasem vzduch,

tak sladkým hlasem, a tak bolným přec,

že Ctiradovi srdce zabuší,

že tváře zbledly mu, a neví, proč.

„To volá Šárka!“ posléz zašeptal,

a je mu bolno, jak by zemřít měl,

a je mu sladko též jak v doubravě,

kde snil o neskonalém blaženství...

„Můj nepřítel mne volá!“ matce dí

a bodne svého koně mečem tak,

že věrné zvíře jako šílené

se přes balvany vrhá v hustý les.

A Héla rozplyne se do mlhy,

a divoký, příšerný její křik

zanikne v kvílných lesů šumění,

a v hučení zuřící bystřice...

Teď řidnul les; na malém palouku,

kam zlatá záře slunce padala,

stál osamělý, věkovitý dub.

Mech visel s jeho větví hluboko

jak clona, žluté jmélí vzrůstalo

mu z pně, a černých, velkých ptáků dav

se nad ním vznášel jako oblakem.

Pod tímto dubem Ctirad Šárku zřel.

Šat její dlouhý, temnoblankytný,

jak letní noc byl poset hvězdami,

jež v záhybech se leskly stříbrně;

kde srdce její bilo pod rouchem,

tam třpytil stříbrný se luny srp,

a její vlasy, zlatá záplava,

kol pasu byly dvakrát vinuty

a ještě šlehaly jí kolena,

když ranní vánek lesem zavanul.

Tvář její bledá k nebi hleděla,

a velké, modré oči zdály se,

že s výše bohů pomstu volají,

a blesky záští slzou sršely,

jež pomalu jí tekla po líci...

Se svého koně Ctirad seskočil:

„Nuž, chop se zbraně, kněžko měsíce!

Ty bojovnice Vlasty vítězné,

braň život svůj, chci tvoji zrádnou krev!“

Tak zvolá Ctirad mlatem mávaje.

Tu obrátila k němu bledou tvář

a pozvedla své ruce sněhové,

a Ctirad nyní teprv uviděl,

že děva přivázána ku stromu.

„Buď vítán, vítězi!“ tak zvolala,

„buď vítán, nejlítější vrahu můj!

Ať Trutův mlat svým dílem nemešká,

chci smrt, a nejkrajnější nenávist

ji jistě nejrychleji poskytne!

Ty po mé krvi lačníš? Nuže, bij!“

Tu tasí Ctirad meč a přetíná

ty vazby, které pruhy rudými

do těla bílé děvy vnikaly.

„Jsi volná!“ praví, „mluv, kdo svázal tě?“

„Toť Vlasta učinila!“ Šárka dí.

„Toť její lásky dar, toť odměna

za velké činy, jež jsem konala,

za krev, kterou jsem za ni vylila!...

Slyš, proč mne krutý stíhá její hněv.

Ne mnoho kroků odsud klene se

sluj tajuplná, velká, hluboká.

Tu jistě z bohů někdo zbudoval,

tak plná divu jest a nádherná.

Když na obzoru luna vychází,

tu zdá se obživnouti celá sluj,

dešť bílých jisker srší se všech stěn,

a jak se krví zbarví lidská tvář,

když nadšením se srdce zachvěje,

tak divuplným světlem zbarví se

zeleně tak jak osluněný les

sluj celá luně na přivítanou,

a sloupy, na nichž klenba spočívá,

ty vydávají zvuky prorocké,

když nad slují se měsíc zastaví;

těch zvuků smysl tomu jasným jest,

jenž narodil se s hvězdou zářivou

na levé paždí, tomu pouze vchod

se sluje otvírá, neb pouze ten

zná mocné slovo, plné tajemství,

jež k skalným vratům čarným klíčem jest.

Když zemřela Libuša, zavlekli

do oné sluje běsi poklady,

jež urobili lesní duchové

při zatemnělé luny přísvitu,

a sluj jest naplněna zlatem tak,

a drahokamy moci zázračné,

že oslňuje září svojí zrak...“

Po těchto slovech Šárka roztrhla

svůj temný, hvězdami pokrytý šat,

a paždí bělejší než padlý sníh

se vynořilo z roucha trhliny,

a jako krůpěj rosy na trávě

se drobná hvězda s paždí třpytila.

„Ty vidíš,“ zvolá Šárka vzpřímíc se,

„že od narození jsem určena

za kněžku plavé luny vznešené,

a za dědičku sluje s poklady!“

Však Ctirad neviděl než okrouhlost,

bezlesklou bělost údů, neviděl

než dlouhé, krásných očí paprsky,

jež sálaly pod hrdým obočím...

A Šárka pokračuje v řeči své:

„Vše, co ti pravím, Vlasta dávno ví,

vždyť sama přivezla jsem na Děvín

jí zlatý stolec, vůz též vítězný

a plášť, do jehož stříbra vetkáni

jsou všichni ptáci lesa, kvítka luk.

Kdo ale ubrání se závisti?

Já dávno tušila, co děje se

v tom vášniplném srdci Vlastině!

Že nezdařil se včera podnik můj,

že přišla jsem bez čarné koruny,

to bylo vítanou jí příčinou,

by dávno tajeného záští blesk

na hlavu moji zrádně metala...

V své zlaté síni na mne čekala

a naslouchala s čelem jako bouř

mé zprávě o tom, ty jak, Ctirade,

jsi podnik můj byl zmařil mlatem svým,

a se stolce, který byl darem mým,

a zahalena v stříbrný ten plášť,

jejž moje ruka byla poskytla,

tak zahučela hlasem hromovým:

„Ty lžeš! To nebyl Trutův mocný mlat,

co zaplašilo z hrobky duši tvou,

to podmanil tě toho muže zrak!

On za tebou že přijde v lesní dol?

Nuž, najde tam tvůj popel pod stromem!

Ty zhyneš v plamenech, až duše tvá

po lesích bloudit bude, černý pták,

ať volá, zrádná, svého Ctirada!“

Po těchto slovech děvy bojovné

se na mne řítily jak dravá zvěř,

sem k tomu dubu, kde jsem k měsíci

se denně modlila, sem vlekly mne

a chtěly Vlastin příkaz vyplnit.

A Vlasta sama byla přítomna,

a mezi tím co děvy bojovné

posvátné luně stromy kácely,

by narovnaly pro mne hranici,

přistoupla ke mně temná rekyně

a chýlíc ke mně bledou svoji tvář,

z které dva tmavé zraky září tak

jak černých, smrtonosných sluncí dvé –

„Rci slovo tajemné,“ mi pravila,

„to slovo, před kterým se otvírá

sluj dokořán, kde leží poklady,

to slovo rci a já tě zachráním!“

Já přemítala v hloubi duše své,

co činit mám, v tom zařehtal tvůj kůň.

„Toť Ctirad, který nosí Trutův mlat,

ten mlat, o kterém v hvězdách psáno jest,

že z kořene vyvrátí Vlasty moc!“

Tak zvolala jsem; věštky vnuknutí

a žádná lest, tak ze mne mluvila.

Na děvy ale padl bledý strach,

a marně chtěla Vlasta zdržet je;

jak příval, strhne-li se temný mrak,

vše sebou trhá v spěchu šíleném,

tak děvy prchaly, a zajisté

ne dříve zastaví se jejich krok,

až hradby Děvína je ukryjí...

Ó Ctirade, ty byl’s mi osudným!

Ty zmařils podnik, který slávou měl

mou hlavu ověnčit, ty příčinu

jsi Vlastě dal k mé záhubě, a teď

jsem padla bezbranná v tvou krutou moc!“

Tak končíc Šárka v trávu poklekla

a nachýlila hlavu na prsa

jak oběť, čekající jistou smrt.

„Vstaň!“ pravil Ctirad hlasem dušeným,

„já nedychtím po krvi bezbranných.“

„Ó běda mně!“ teď Šárka zalkala,

„ó běda mně, pak jsem tvou zajatou?

Ty dlouhé moje vlasy otočíš

kol silné ruky, tak mne povlečeš

na bílý dvůr, kde žena čeká tě!

Ta temným zrakem na mne zasvítí,

ta bude chtít, bych šlépěj líbala,

již hrdý její krok zaryje v prach!

Já vidět mám, jak ženu objímáš,

jak u krbu s ní sedíš u ohně,

jak v jejím oku celé ráje čteš,

jak, blažená, tvé dítě celuje,

to vidět mám a ležet na prahu,

a dlouhým vlasem slzy utírat

a bohům klnout, již mne neslyší?

Buď milostiv, Ctirade, usmrť mne!“

Jak strom, jejž divá bouře zachvátí,

tak padla Šárka na tvář do prachu.

A Ctirad stojí tiše; bílý dvůr

a tmavé lesy, pole zelená,

síň z dubu, ozdobená řezbami

a začazený krb, kde Praboha

a Báby zlaté modly velebné

se na posvátném místě šerem skví –

to vše, vše mihlo se mu před zrakem,

a na prahu, pod kterým skřítkové

a duše milých předků klidně dlí,

tam zdálo se, že sedí postava,

tak vysoká, tak bílá, luzná tak,

jak Šárka s blankytnýma očima,

a kolem ní lítaly vlaštovky

a švitořily snivě v soumraku...

A v hlasu jeho, když se sklonil teď

nad Šárkou zničenou, cos znělo tak

jak snivé švitoření vlaštovky,

a v očích jeho šeřilo se cos

jak večer v podletí, když slavíci

si hnízda staví v hlohu květoucím.

„Já nemám ženy,“ šeptal v ucho jí,

„a nikdy nepřijdeš na bílý dvůr

mých otců, leda vlastní vůlí svou.

Jsi volná jak ten vítr letící,

jenž nad hlavou nám honí oblaka!“

Tu Šárka zajásajíc vyjela:

„Můj vítězi, můj slavný vítězi,

já od tebe nepůjdu nikdy víc!

Po boku tvém chci s tebou bojovat,

a přikvačí-li někdy temná smrt,

nechť schvátí jedním rázem oba nás!

Však nyní pojď, na koně bílého

chci tolik naložiti pokladů,

že zůstane sluj prázdná, chudobná.

Tak skvělé podá Šárka výkupné!“

Teď vedla reka v tajuplnou sluj,

jež zasvěcena byla měsíci,

a jako ve snu kráčel Ctirad s ní.

Sluj rudým zlatem zářila jak krev

a vlasy bílé děvy svítily

jak plavý měsíc šerem jeskyně,

a temné roucho luhem rozkvětlo

odleskem drahokamů třpytivých,

když v nakupené skvosty nořila

své bílé ruce, hledající, čím

by nejdřív ozdobila Ctirada,

a zdálo se, že přebírají se

ty ruce v hvězdách s nebe stržených...

„To vezmi nejdřív!“ Šárka zvolala,

a po obruči připevnila mu

na každé rameno. Ty obruče

tvar hadů měly třikrát točených,

a črty divné pokrývaly je.

A Ctirad objal ji, a na srdce,

na srdce mocně bušící ji tisk’.

„Tvé zlato nechci,“ zvolal, „tebe chci,

ty luzná, lepá, velká rekyně!“

A hlava její krásou zářící

mu padla na hruď jako zlatý květ,

a z očí jejích temnoblankytných

se sladká touha lásky linula,

jak s nebe něha dýše v podletí.

„Kéž s tebou zemru!“ Šárka zašeptá.

Tu jeho rty jak pečeť vloží se

na její rty, by nemluvila víc...

Však Šárka vyjela, bledá jak smrt

se vymkne mu a prchá z jeskyně,

a než ji Ctirad dostih’, pozvedla

se země velkou surmu kovovou

a zadula v ni silou veškerou.

Zvuk divoký a třeštící co hrom

zněl lesotemným dolem příšerně

a skály zahučely v odpověď

ston hluboký a smutný jako smrt.

„Co činíš?“ ptal se Ctirad udiven,

a chvějícím se hlasem Šárka dí:

„Tou surmou vítám noc, když zemře den,

a den můj zmírá, hle, juž kvačí noc!“

Než domluvila, lesy duněly

jak mnohých kroků hluchým dusotem,

a z prachu, který vylít’ k oblakům,

děv bojovných se tlupy rojily;

jak mraky hnaly se na koních svých,

zbraň jejich v slunci blesky sršela,

a divoké jich volání jak hrom

se rozléhalo klidem poledním.

„Já chráním tě!“ tak Ctirad zavolá

a chopí Trutův mlat, však nepohne

jím víc, než děcko by jím pohnulo,

a Šárčin hlas mu srdcem zachvěje:

„Jsi přelstěn, Ctirade, vše bylo lží,

co jsem ti pravila! Jak zasměje

se Vlasta, až jí povím, jakou báj

jsem o závisti její bájila!

Ta obruč, která jako lesklý had

tvé rámě svírá, tají velký čar,

had sílu tvoji vyssál z ramena!“

Tak zvolá Šárka hlasem bezzvučným

a těžko hádat, jestli smích či pláč

jí hrdlo křečovitě stahuje.

Tu pustil Ctirad zbraň a snažil se,

by k spáse zrádné skvosty s ramen sňal,

však marné bylo jeho snažení,

a voj divokých bojovnic se hnal

a brzy dosáh’ jej, a břitký meč

se vnořil v prsa jeho bezbranná,

za mečem meč, a jiný zas a zas,

až duše jeho nořila se v noc.

A bílý dvůr, síň z dubu, starý krb,

vše kmitlo se mu opět před zrakem,

a mroucí jeho oči hleděly

tam pod dub, kde se luzná postava

té zrádné děvy o peň podpírá,

tak bez hnutí jak kámen, bledá tak

jak mátoha kol mohyl bloudící,

a silou poslední k ní promluvil:

„Ó Šárko, žel mi svitu denního,

žel mého mládí, hynu bez slávy,

žel bohatýrské síly ztracené,

žel mého otce, jehož kvílení

dvůr bílý slýchat bude noc co noc,

třikráte žel mé matky bezsmrtné,

– bol její bude nesmrtelný též –

však nejvíc žel, ó Šárko ukrutná,

že na srdci mém lhalas v jeskyni!“

Jak stín, tak tiše děva blíží se,

a hlava její visí skloněna

jak nalomený květ, a v očích hrá

jí zář jak zatemnělé luny svit.

Na trávu klekla krví zbrocenou,

a jako ve snu k němu mluvila:

„Ó Ctirade, já bídná, nešťastná!

Já v sluji nelhala! Já volala

ty děvy na pomoc, když měnilo

se v lásku k tobě záští v ňadrech mých...

Ty odcházíš? Ó já jsem prokleta!

Můj vítězi, kéž s tebou zemru zde!“

Tu zazdálo se Ctiradovi zas,

že slyší vlaštovice v soumraku

tak sladce kolem domu švitořit,

že na prahu jej čeká postava,

tak vysoká, tak bílá, luzná tak

jak Šárka s blankytnýma očima...

Vstal naposled a zíral kol a kol,

nevěděl víc, co s ním se dělo zde:

Les zářil sluncem, plamen zelený

byl každý list a jako žhavý štít

na žhavém nebi slunce pálilo;

v tom okamžení, když se Ctirad zved’,

své témě pošinulo poledne,

a mrtev klesl polednice syn...

„Teď na Děvín!“ tak děvy volaly,

však než se ještě hnuly ku předu,

dřív posadily Šárku na oře

a kloníce se před ní hluboce

štít modrý daly jí a Trutův mlat

co odměnu za smělý výmysl

a těžký podnik šťastně skončený.

Pak sedly na koně a Ctirada

za sebou na potupu smýkaly

přes hory doly cestou na Děvín.

Tak krví zpity letěly co bouř

a hrůzyplné jejich výkřiky

plašily ptactvo v lesa úkrytu.

A za nimi, zrak obrácený v sloup,

nehybná, zsinalá jak mrtvola,

na bílém oři Šárka klusala,

mlat Trutův bílou rukou třímala,

a po boku jí visel modrý štít,

a věrný oř měl hlavu skloněnou,

a slzy veliké mu kapaly

do prachu, kde rek Ctirad za sebou

mu krví značil cestu na Děvín...