Ctirad. (IV.)

Na pustém břehu chladné Vltavy,

naproti Vyšehradu zlatému,

tam v prachu ležel Ctirad nepohřben,

by plaché zvěři sloužil za kořisť.

Nad hlavou jeho táhly oblaky,

zem syrá pila junou jeho krev,

a dlouhé traviny se klonily

a šelestily tiše nad srdcem,

jež jako kámen v ňadrech tížilo.

A z hloubi siné nebes vytrysklo

cos jako černá jiskra krouživá,

a jiskra spouštěla se k zemi níž

a vzrůstala, čím víc se blížila

a jevila se černým ptákem být.

Za ptákem pták sledoval krouživě,

a brzy černal dlouhý, pustý břeh

se příšernými hostmi bez počtu,

a tiše tekla dále Vltava,

a tiše táhly dále oblaky

a tiše šelestily traviny

dál nad srdcem, jež mrtvo leželo

jak kámen v mrtvých ňadrech jinocha,

a nikde, nikde neozval se hlas,

jenž zavolal by stůj! na lačný voj

těch krákoravých příšer hltavých.

Tu ruší náhle ptáků hnusný kvas

tak hrůzyplný výkřik bolestný,

že řeka zašuměla v hlubině,

že oblaka se v běhu zastaví,

že v základech se zachvěl Vyšehrad –

a bílá Héla s vlasem vlajícím

a s okem strašným jako temná smrt

se vrhá s výše nebes do trávy.

Prach vzletěl k nebi jako černý kouř,

tak tloukla kolem sebe křídloma,

by lup vyrvala dravcům hladovým,

a nehty bílých rukou vryly se

do prsou opeřenců odvážných,

již kvasu odříci se nechtěli,

a těm, jichž spáry k vlastní záhubě

se byly zapletly do zlatých kštic

nad mrtvým čelem syna drahého,

těm teplá srdce z těla trhala...

A skřekem, krákoráním havranů

zněl děsuplný, divý její smích,

tak hlasitý, že dosáh’ nebesa,

kde bozi zbledli věčně žijící,

tak hlasitý, že v soumrak navy vnik’,

kde stíny zemřelých jej slyšeli

a zapomínali na okamžik

na hlubokou svou touhu po slunci.

A ptáci před smíchem tím prchali,

do lesa tmavokřídlí havrani,

a bystrozrací supi k oblakům.

Teď sedla Héla v prach a mrtvolu

si položila v nesmrtelný klín

a zvedajíc krvavé ruce své

na pustém břehu vyla jako vlk

a takto k Vyšehradu zvolala:

„Psi hrdého uštvali jelena,

lest bezstoudná do sítě lapila

jak lovec zvěř velkého hrdinu!

Což víže údy vaše Morana,

že nespěcháte sem na pustý břeh?

V lup lesním šelmám vyvrhly jej sem

ty divé vlčice krvavých tlam,

by duše jeho věčně těkala

od stromu k stromu klidu zbavená.

To na potupu učinily vám,

a vy pod stromy v chladu dřímete

a neslyšíte, jak bol krvavý

zde v prachu řve jak poraněný tur!“

Hlas její hřměl jak v horách strašná bouř,

a slova její jako vichřice

kol Vyšehradu zahučela tak,

že pevné brány jeho chvěly se

a stromy zahrad k zemi skláněly

své květem osypané koruny,

a zlaté síně, kobky, chodby, dvůr,

vše zazvučelo truchlou ozvěnou,

jak nástroj z hloubi bolně zasténá,

když ruka ničící jej zasáhne.

A zbledli bohatýři Přemysla,

a každý bez meškání chopil zbraň,

sed’ na koně a chvátal z hradu ven.

Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav,

jel v čele jim, skok odvážný jej nes’

se skály v prostřed chladné Vltavy;

hned změnila se lesklá hladina

v vír rozpěněných vln, jež vysoko

na břehy prchaly, rozkrušeny

v dešť duhový pod vzmachem mohutným,

divokých skoků ořů neskrotných.

A řeka přenesla je poslušně

na druhý břeh, a výkřik bolesti

se vydral z prsou Ludislavových,

když zneuctěné tělo Ctirada

v prach pohozené, nahé ležet zřel.

Již chtěl se k němu vrhnout, slzami

mýt rány bezčetné a hluboké,

když náhle, jako z země zrozeny,

na divých koních děvy zjeví se:

jak krákot havranů jich volání,

jak černý oblak vlasy vlající,

jak blesky zraky jejich divoké.

Na okamžik si voje obadva

naproti stály tiše, bez hnutí,

jak chmurné skály v lesním údolí,

tu lepá Héla z prachu vzpřímí se:

„Co váháte?“ tak zvolá na muže,

„za dlouhé hřívy chopte litice

a zavlečte je v svatý Vyšehrad!

Svým rabům vrhněte je na lože.

Nechť nasytivše chtíč je zardousí

a psům je hodí vyhladovělým!“

Než dokončila, počal velký boj.

Jak bouře plny blesků hnaly se

na sebe voje s křikem hromovým;

vzduch zatemnil se mrakem hbitých střel,

jak letní dešť, tak hustě lítaly

na obě strany velké kameny,

a mlaty hřměly dutě o štíty,

a meče z mečů jiskry křesaly.

Hluk bojujících, zmírajících ston,

ryk koňů, hromné zbraní bušení,

šum řeky, hučící ozvěnu skal,

vše přehlušila Héla křikem svým.

Jak řvoucí bystřice když trhá břeh,

jak požár hltající celý hvozd

bezčíslnými svými jazyky,

tak mezi děvicemi řádila:

tu trhala je s koňů splašených,

tam raněné zas vlekla za nohy

a házela je v řeku, spějící

od místa boje plna zděšení,

tu trhala jim z těla srdce zas,

jak dříve byla ptákům činila,

a znovu zazněl děsuplný smích,

jenž věkožízné bohy na nebi

a bledé stíny v navě polekal.

Za krátko pojal děvy bledý strach;

šat polednice krví zbrocený,

to oko hrůzyplné, divoké,

ten kamenný, nehybný obličej

víc děsil je než bohatýrů zbraň,

a brzy uzdy koňů trhaly

a hledaly svou spásu v útěku.

A za nimi se Héla řítila

a plašila jim koně výkřiky

a chytala za řízu vlající

z děv mnohou, házela je zpátky pak

pod kruté nohy ořů zuřivých

a pronásledujících vítězů,

a zajisté by byli rekové

se Děvína již tenkrát zmocnili,

kdyby nad branou hradu dívčího

nebyla Vlasta stála zářící

a vznešená jak z bohyň některá.

Plášť stříbrný jí splýval s ramenou,

na temných vlasech plála koruna

z bledého zlata jako bludičky,

štít bílý, lepokamy vroubený

tak temnými a zářícími tak

jak její hluboký zrak záhadný,

nad branou otevřenou držela,

a z čarných lepokamů na štítu

a z temných zraků, hrdých, vznešených,

se odvaha linula v srdce děv.

Před temným tímto okem zachvěla

se sama Héla, v hloubi jeho čtla,

že doba ještě byla daleká,

kdy před osudem pyšné čelo to

se k prsoum schýlí, přemožené sic,

však neskrocené ani osudem.

A polednice zmizela jak stín,

a muži jako ve snu hleděli

na vznešený ten čarokrásný zjev,

jenž nad branou jak bílý měsíc stál.

Jen okamžik zůstali bez hnutí,

však krátký okamžik ten dostačil,

by polekané děvy uprchly

za hradby strmícího Děvína;

za nimi hromem brána zapadla,

a Vlasta vešla v zlatou svoji síň,

a rekové se k břehu vrátili...

Tam tělo Ctiradovo chopili

a vložili je na loď zdobenou,

již Přemysl z chobotu pod hradem

jim poslal vstříc; loď byla samý květ,

a brunát zlatem protkaný se vlek’

daleko za ní brázdou hlubokou,

již ryla do hladiny Vltavy,

a dvacet krásných, nahých jinochů

po obou stranách lodě plavalo;

ty pravou rukou klečí zlacených

se drželi, a levou mávali

květoucí ratolestí úměrně,

a Vltava jim k plavbě zpívala

a házela jim perle do vlasů,

a červánky na těla bělostná

pablesky rudé s výše sypaly,

a slunce večerní zlatilo vzduch.

Když k břehu dorazili skalnému,

pozvedli z květů tělo jinoši,

a brány hradu otevřely se,

a Přemysl jim kráčel smutně vstříc.

Ved’ bohatýry své v lípový dvůr,

tam Ctirada oděli v zlatý háv

a na hranici položili jej.

„A jakou zbraň chceš Ctiradovi dát,

by vstoupil mezi stíny jako rek?“

Tak tázal Přemysla se Ludislav.

V tom otevřela sama sebou se

dokořán zlatá brána vysoká,

a před žasnoucím zrakem mužů všech

se Šárka s bílým ořem zjevila.

Šat běloskvoucí měla na sobě,

a hlava byla kvítím zdobená,

mlat Trutův bílou rukou třímala,

a po boku jí visel modrý štít.

Od temena až k patám plynul jí

jak mlečná dráha závoj čarovný,

byl utkán jako z bělotřpytných hvězd,

a zářícími jeho záhyby

se Šárka zdála divukrásným snem,

zdála se Šárka býti bohyní,

a nikdo z mužů netázal se jí,

kým jest a co ji vede mezi ně.

„Vy divíte se, bohatýrové,“

tak oslovila muže žasnoucí,

„vy divíte se, jak jsem přišla sem,

jak zlatá brána otevřela se.

Vždyť nesu Trutův štít, což nevíte,

že zlaté brány Vyšehradu vždy

se otvíraly, on když přicházel?“

Tak mluvíc s koně na zem skočila

a k vysoké spěchala hranici,

kde Ctirad v zlatém hávu spočíval.

„Zde vezmi svoji zbraň, můj vítězi!“

Tak šeptala mu v ucho s povzdechem

a položila Trutův mlat a štít

mu k hlavám, vyňala pak zlatý nůž,

jímž plavé luně žertvy světila,

a vnořila jej oři bílému

do hrdla hluboko. Pad’ věrný kůň,

krev vřelá vytryskla jak rudý blesk

a pokropila rekův zlatý háv.

„Na bílém oři v navu pojedeš,

kam Morana ti cestu ukáže!“

Tak Šárka s okem zaroseným dí,

a hlava její krásou zářící

mu padla na hruď jako zlatý květ,

a s očí jejích temnoblankytných

se sladká touha lásky linula,

a jako ve snu k němu mluvila:

„Ty víš, že jsem ti v sluji nelhala?

Můj vítězi, kéž s tebou zemříti

bych směla, bídná, sirá, nešťastná!

Kéž zlatý nůž bych směla ponořit

do srdce hluboko, ach hluboko!

Pak ale s tebou bych se setkala

tam dole mezi stíny v mrákotě,

a pohledy tvé, plné výčitek,

by věčně plašily mne od tebe,

a věčně bol tvůj obnovila bych

svou tváří, do níž vryta vina má.

Buď kliden, Ctirade, můj vítězi!

Ty nespatříš mne v navě soumraké,

já a můj bol, my věčně zůstanem

na šírém světě sami bez druha;

jen o to prosím tebe, Ctirade,

ó, dej mi hrstku svého popele!“

Tak Šárka šeptala mu na srdci,

a lípy šuměly kol tajemně

pod nebem pozlaceným večerem...

A Šárka zapálila hranici,

a plameny vyšlehly vysoko

a zahalily rudou záclonou

to bezradostné lůžko jinocha,

jež Morana mu byla ustlala...

A hustý kouř se valí k oblakům,

a vysoko, kde jako černý sloup

se zlaté klenby nebes dotýká,

tam třepetá se peruť labutí,

a bolné zvuky hlasu sladkého

večerním vzduchem táhly truchlivě,

a věděli tak všichni s jistotou,

že Héla pro Ctirada pláče to...

A soumrakem a dýmem plazivým

se bílá těla nahých jinochů

kol hranice křepčících mihala,

a žalné zvuky písní pohřebních

se s deštěm žhavých jisker vznášely

nad kolébající se koruny

lip ztmělých a svatého jasanu...

A ruce pozdviženy nad hlavou

bez hnutí stála Šárka celý čas,

až oheň dohořel, až hustý dým

se rozplynul, až písně dozněly,

až dokřepčili nazí jinoši...

Teď vezme připravenou nádobu

a sbírá drahý popel Ctiradův,

pak zvedne rychle spadlý závoj svůj

a připevní na hlavu skloněnou.

Byl utkán jako z bělotřpytných hvězd,

od temena až k patám plynul jí

jak mléčná dráha temným obzorem.

Pod zářícími jeho záhyby

zdála se Šárka divukrásným snem,

zdála se Šárka býti bohyní,

a nikdo z mužů netázal se jí,

kým jest, kam nese popelnici tu,

již s tichým pláčem k srdci tisknula.

A Šárka vyšla z Vyšehradu ven,

a hlava její klonila se níž

a níž, a závoj její zářil víc

a víc, čím déle nocí bloudila

tak sama, sama s těžkým bolem svým...

Teď odnesl ji posléz bludný krok

do lesotemné skalní kotliny,

kde luně žertvy pálila co noc.

A Šárka vystoupila na skálu,

jež v klíně svém chovala čarnou sluj.

Tu zazvučely sloupy podzemní,

jež klenbu sluje nesly od věků,

a nad vrcholky zdřímlých pralesů

vyšlehla bledá zář a z chvějících

se korun stromů vynořila se

posvátná luna v plné slávě své;

jí zašuměly tmavé lesy vstříc,

na temné tváři noci příšerné

zahrálo cos jak úsměv vítací,

a syrá země sladce zavzdychla.

Tu vzpřímila se Šárka vysoko,

přitiskla popelnici k srdci blíž

a ruku druhou k luně pozvednouc

tak oslovila plavou bohyni:

„Třikráte svaté božstvo vznešené,

ty bílý květe plný tajemství,

jenž vykvetl jsi z černé skvělosti

tmy noční, slyš můj volající hlas!

Ty kráčíš tiše loukou blankytnou,

na níž věštící hvězdy rozsety,

a veškerého tvorstva osud znáš.

Tys nejmocnějším božstvem, měsíci,

hle, nejbídnější žena volá tě!

Zde stojím sama, sama s bolem svým,

měj slitování, luno, s kněžkou svou!

Skroť v duši mojí divé plameny,

klid chorobnému srdci poskytni,

znič bytost moji, ale úplně,

bych v navě nepotkala muže stín,

jehožto popel v této nádobě!

Ó luno, luno, slyš mou modlitbu!

Skloň ke mně stříbroskvoucí, svatou tvář

a poskytni, mně bídné, polibek,

o jehož velkém, cudném tajemství

tam dole v posvěcené sluji tvé

mi čarozvučné sloupy zpívaly,

když radost nad tvým blahým příchodem

zachvěla jimi jako strunami!“

Tak velkým hlasem Šárka končila,

a měsíc zastavil se nad skalou

a vzplanul světlem sedmnásobným;

proud bílých, jako jíní, paprsků

na bledé čelo Šárky linul se,

a děva zachvěla se mrazícím

a tajuplným luny polibkem;

krev její změnila se v tuhý led,

a údy stydly náhle zázrakem;

klid hluboký pad’ v srdce raněné,

noc temná na zrak, bezdné ticho v sluch,

pak shasla paměť v hlavě znavené,

a Šárka od temene do paty

se proměnila v skálu nehybnou,

a ruce její bílé, kamenné,

k tuhému srdci ještě tiskly prach,

jenž tělem býval někdy Ctirada...