Ctnost.

Blaze tomu, kdo nepoznaje zlosti

Stezkou života kráčí v nevinnosti;

V jehož šlechetné, jemné vidět tváři

Dobroty záři.

Srdcy toho se přirození směje;

Rozkoš do něho z lůna svého leje;

Vůní balšamovou jej naplňuje,

Obveseluje.

Kdo své zajisté, prost jsa hříchů světa,

V stálém plnění povinností léta

Trávil, marností nepáchaje plzkých,

Chlipností mrzkých;

Kdo po vyměřené táhl cestě k cýli;

Kdo se nespustil ctnosti žadnou chvíli:

Tenť již koruny dostal nekonečné

Slávy a věčné.

Tomu radosti poskytuje čisté

Vlastní vědomí nevinny, jenž jisté

Lidem veškerým uděluje mocy,

Vedne y vnocy.

Ten buď k blankytu zdvihne oči nebe,

Buďto samého spatří ními sebe;

Buď po zeleném chodit bude háji;

Bude vždy v ráji.

Ten buď oblohou hromy hrozné hučet,

Buďto chrastinou vichry zpurné fučet

Slyší, mužnosti neutrácý pevné,

Stálosti zjevné.

Pustý pro něho se svým květem les má

Tolik slíčnosti, kolik onna rovná

Vrůzném zahrádka rouchu, kolik sady

Beze vší vady.

Stejně přírodu všudy vyšlechtila

Ruka mudrosti; by však v duši lila

Balšam nebeský, sluší ctnostným býti,

Poctivě žíti.