ČTVERO ZASTAVENÍ

Maminku drahou vítám,

Barušku tedy už ne...

Jsou chvilky štěstí ty tam

i časy zlé a krušné.

Starkoč vám školu dala:

tři děti přidala vám,

lásky však neubrala

k těm milovaným hlavám.

Doubravky smutné splavy

potom jste slyšívala:

tři milované hlavy

zas láskou zahřívala.

V Polabí úsměv Řípu

druhého synka zlatil,

aby vám mladou lípu

domova rozkošatil.

Stříbrným městem věží,

s posledním zastavením,

Vrchlice s vrchů běží

se starých zvonů zněním.

Domove, vystaraný

Jozífkem, drahým tátou,

domove, požehnaný

maminkou, mámou zlatou!

Ne, život není láce,

snů minci v mozol mění:

vám ustýlala práce

od narození.

Žila jste dětmi dětem,

tak vzpomínáme na vás,

jen pro ně šla jste světem

s horoucím, zbožným „Zdrávas“...

Mých dní jste zlatým klíčkem,

hromničkou, jistou svící,

mé duše oltáříčkem,

a srdce zpovědnicí.