ČTVRTÝ ZPĚV.

V Kouřimi je posvícenský trh;

tržníkův i hostí valná síla

při džbánech se v krčmách uhostila,

tučný krčmář div se nepřetrh,

jenom všem by rychle zadosť bylo.

Statečně se mluvilo a pilo.

Zjařily se mysli hostí všech,

zbudily se vášně, jež dřív spaly,

zory rudým ohněm zajásaly,

různá řeč se chvěla na ústech.

Prostřed síně, za čtyrrohým stolem

vážnější si měšťan k vínu sed,

skrovně rolník přespolní si ved,

na lavicích uhostiv se kolem,

aby místo číše, v opak pánů,

hromadně pil z hliněného džbánu.

Za měšťanským stolem, zabrán v řeči,

sedí suchý krejčík s hosty v sporu,

a při živějším vždy rozhovoru

jedni prou se, druzí hlavou svědčí,

až konečně krejčík sivé zraky

pohrdavě vrže na sedláky,

u nichž myslí, v narážce že chudé

spíš než u druhých mu vyhráť bude.

Ale kliden přespolní je lid,

nedbaje, že prost vší slušné meze,

stále krejčík do ledví mu leze,

chtě je znáti lépe než-li bůh, –

a zas kolem rozmáhá se ruch.

Dráždiť krejčík chtěl a žert chtěl mit,

a juž v kozlím duše svojí vření

za osidla ušklíbavě chyt

otců jesuitů pozdravení,

nuzně srovnav, co pan děkan asi

s kazatelny nedávno všem děl,

že ten pozdrav také vraha spasí,

při smrti-li na rtu se mu chvěl,

a že každý, kdo tak v žití zdraví,

očistcových trápení se zbaví,

nechať by už v předpeklí měl paty.

Tak si na bohu byl vyžádal

sluha sluhů, vlastně králů král,

první biskup církve, otec svatý,

Benediktus, který šílen zpoly,

s papežství že sborem sesazen,

jatcem hynul v pevné Peniskoli,

pokraj moře, jako pyšný den,

který břeh a vlny rudě zlatí,

než-li v času peřejích se ztratí.

„Pochválen pán Ježíš Kristus, chámi,“

volá krejčík, „jste-liž katolíci?

Ne! Aj, kterak smíte seděť s námi

s lestnou kuklou v malomluvném líci?

Mlčíte? Aj, proto dozajista,

že ten svatý pozdrav z Španiel

přinesli nám tovaryši Krista,

již vám sekou rohy vašich čel.

No, z vás raděj každý v pekle shoří,

než-li po křesťansku zahovoří!“

Lid však mlčí. „Žádná odpověď?“

zase krejčík, rudý jako měď,

střečkem bzučí venkovanů kolem,

aniž dbá, že za měšťanským stolem

ten i onen domluvou ho krotí –

dál a dále pichlavou svou notí:

„Nuž pochválen Ježíš! Mluvte přece,

než vám důtky schýlí tuří plece,

či jen vzdorem vaše hlava tvrdá

odpustky i svatou věrou zhrdá?“

„Nechte nás přec“, starší rolník vece,

„šli jsme na trh, za kup dáme plat,

ale hejlů z ledajaké klece

od leckoho nejdem kupovat,

dáváť bez toho jen netopýry;

křesťané jsme podle české víry,

českých způsobů a české řeči.“

Avšak krejčík nedbaje dál ječí:

„Tedy hodně beranů vás tady?“

„Nemnoho, leč můž’ jich přijíť dosti,

aby kozlu porouchali kosti,

než jim vběhne přes plot do zahrady!“

Smích se ozval kolem, krejčí zbled

a jak v parnu střeček podrážděný,

kolem sivých retů bílé pěny,

na špičky se před rolníkem zved,

políček mu dada v snědé tváře.

Ale běda, jak se krtek v spáře

výra svijí, rovně krejčík též

v rukou rolníka, jenž u trnože

jedním rázem uchystal mu lože,

oddechna si v smíchu: „Tak, zde lež;

rolník, který městu chleba hledá,

psíkem vychrtlým se týrať nedá!“

Hluk se množí, větší povstal spor:

jedni k těm a druzí lnuli k tomu,

vážnější se vytratili domů,

urputnější míru na úkor

hrnuli se v krčmu v litém vření,

selského by mstili pohanění. –

Doba přišla. Těchnického sbor

v různých tlupách po městě již čekal

a jak bystřeň v jeden proud se stékal;

dobře v krčmě nastrojen byl spor,

ruče rostlo hádání a vření,

až konečně z bambitnice rána

prostřed trhu na znamení dána

všem, kdo kalichem jsou probuzeni.

Ze záňadří, skrýše režných šatův,

nože berou zmozolené dlaně,

samopalky skryté očím katův,

dýky v dvojí nabroušené straně,

a vše hněvně na útok se chystá.

Zle – kam lid ten kročí, smrť je jistá.

Jak muž jeden města chudší lid

k Těchnického četám spěchá ruče,

v okno přítelovo pěstí tluče:

„Hříchem v takém čase shnilý klid!

Hanuš z Řičan odboj vede nový,

vše je ujednáno, rychle spěš,

lotřík vzal nás hrůzy na otěž,

poruč bohu děti své i krovy;

Těchnického sbor je předvojem,

zejtra bude Hanuš veleť všem,

ba než nové slunce vzhůru vzletí,

přijde od východu živý les,

na vše strany rozložitý snětí,

spoj se s námi, bratře, ještě dnes!...“

A juž chudé z předměstí i města

se sedláky jedna vede cesta.

Marně rychtář Roháč na „smeť rabův“

žene houfec ozbrojených drábův,

Jiří z Těchnic, pohroziv jim pěstí,

jako baby nazpátek je tlačí,

lesklým mečem cestu v před si klestí,

dvéře u věznice mocně páčí,

aby pustil, kdož dle práv a zvyku

nechtí do rejstříka kajícníků

a v kom oheň pravdy neuhas,

od nucené víry odpad zas.

Děkan Kapihorský sotva tuší,

že v svém stádě, které k Římu sved,

polovic má kališnických duší,

které k Těchnickému přešly hned,

jakmile se zjevil před branami;

nepomohlo, že jim knihy zžeh,

nepomohly Roháčovy klamy,

ni písáka Mladošovy mamy,

který hadem v starou Kouřim leh.

Na poplach zvon chrámu hlavní zvoní...

Lev se žene k městu s tlupou svojí,

spojen lid a dravce městem honí.

Dvojnásob boj v ulicích se rojí,

papežští i čeští odřezanci

k zdatnému se seřadili tanci,

však jim ostražitý dán je vůdce:

lstivý Mladoš, hlavní lidu škůdce.

Těchnic slábne, ochabuje Lev,

na muskety městské ze všech stran

není zbraně. Marně roste hněv,

kalich sílu ztrácí z četných ran,

lid už zoufá. Tu, hle, od severu

Hanuš kvapí v podvečerním šeru

s dvakrát silnějším než včera sborem.

Ve zpěvu lid kráčí pod praporem,

nejblíž Hanuš bílém na komoni,

řásně korouhve mu čelo sloní,

a juž na lidu se vrhá škůdce,

tiše, klidně, jako socha z ledu,

ze zad on a Jiří Těchnic z předu,

a lid volá: „ Zdráv buď Hanuš vůdce!“ –

Papežští jsou zbiti v před i v zad;

lestný Mladoš v radnici se spasil,

a než Hanuš stranou k vratům pad,

s dráby zavřel je a zatarasil,

potaji pak ukrytými vrátky,

dřív než Hanuš před radnici vtrh,

v stínu městských hradeb v pole prch,

snad by pomoc v město vedl zpátky.

K radnici lid teče podrážděn:

„Kde je Mladoš? rychle s chlapem ven...

Bárta, Roháč budiž polapen,

nemeškejte, rychle, vyveďte ho,

srubneme-li rudou hlavu jeho,

bude lépe, bude ticho zas!

Káň chce také něco na pospas!“

Rozražena sekerami vrata,

skříně rozbity, dráb marně brání,

na zem padl s rozpoltěnou skrání.

Za výskotu zbrojnice je vzata

a co v ní vše: šeplíny i luky,

sokolnice, jejíž podstav chrom,

furkety i starý vratolom,

štíhlé šípy, kýry na ratišti,

mrtvým Husitům kdys vzaty z ruky,

rozdáváno lidu k pomstě příští.

Rostou tlupy jako černé mraky;

v síních rychtáře vše rozmetáno,

roztříštěny obrazy i znaky,

skříně, stoly, kamokoli hnáno,

všude z lidstva nejvyššího soudu

zbyla pouhá tříšť a hrstka troudu.

Lesklé řasno rozerváno s křesla,

strhnut příkrov stolu, přibit v příči

železnými hřeby k štíhlé tyči,

a juž nová korouhev se vznesla,

ozdobena hrstí tkanic rudých;

na ní kalich svatá známka všem

urobena chvatně černidlem,

Balcar výš ji zved: „Hle prapor chudých!“

Marně hledán rychtář ostrovid,

marně Mladoš; píle všech se maří,

dvojnásobně podrážděn je lid,

hůř než před tím všude hospodaří;

marno všecko, nenalezli škůdce

v četných síních, ani v sklepeních.

„Nuže k jeho domu!“ volá vůdce,

a mstitelů valný tlum se zdvih,

by při víru bubnu dobytého

lapil v skrýši trýznitele svého,

v jehož srdci ďábel psoty líh

na kalicha věčné trpitele.

„Jděte,“ volá Hanuš, „ale v čele

kráčej ostražitosť! Dravce chceme,

šetřte dětí všech a slabých žen,

jenom jeho vyveďte mi ven;

dravcům v postrach tady před radnicí

my kalicha páně bojovníci

na smír všech tu lebku usečeme,

než v ní nové strašidlo se zrodí,

upírem jež na prs země chodí!“

Šli, a Hanuš odhodlaných v kole

před radnici prapor vbodnouť káže

v půdu hrotem okovaným dole,

po bok jemu dada čestné stráže,

doufaje, že lid, jenž děsně víří,

Roháčovou kletou hlavou smíří.

Poznalť záhy Hanuš v klenbě skrání,

že z té vášně lidu, uzdy prosté,

ze dne na den nová hrůza roste,

že jí, jako čarodějné sani,

nesoucí se na lup z tajných slují,

sedmihlavá šije vztekem bují.

Mstitel Hanuš nechce hubiť zemí,

nechce ničiť dědiny a města

vítěznými sborů kročejemi,

proto jen, že jiná vede cesta

lidská srdce než-li jeho jesť;

Hanuš nechce položiť svou pěsť

na prs těch, kdo jinak v boha věří;

jeho cit jen proti těm se peří,

kteří národ zaprodať chtí vrahu,

a jak smečka vlků bohopustá,

požívají mír svých vlastních prahů;

znáť ten země vřed, jenž denně vzrůstá,

a jejž pouze svatou práva sečí

národ mečem prostým vraždy léčí...

Hojiti chtěl Hanuš, ne jen stiskat;

místo na sta zotročilých hlav,

jež chtěl rubať hněvný jeho dav,

toužil vlasti dávná práva získat,

Hanuš nechtěl lidstva pláč a strach,

Hanuš mstitel křivdy byl, ne vrah!

Ale běda, zubožený lid,

zhlédnuv tvář svou v krve tratolišti,

hrůzou nad vráskami čela styd,

vlastní obraz pádným cepem tříští,

aby pocit chorých prsou zdusil

nad pomyslem bědství všech, jež zkusil.

Vášnivěj vždy v městě řádí sbor,

hůř než bouře vrchy utěsnána,

troucí křídly skalné lebky hor,

an jí v patách kvapí hromu rána.

Zatarasen bohatého dům,

vyloupeny kupčíkovy krámy,

rozházeno zboží pod nohami;

zbyt měšťanů bránící se tlum,

a kde poklad žen a nevěst věno,

sebráno a chudým rozděleno.

Koně kramářů, již na útěku,

nazpět vedeni jsou v ručím chvatu

a jen dvojnásobnou za výplatu

vlastníkovi nechány jsou k děku.

Za to z domův udavačů židů

neostává kámen na kameně,

vše v nich zbito; sektář všecko pleně

sbírá zlato pro svých dětí bídu.

Marna výstraha je Hanušova;

vzdorný Balcar, neúprosný Jíra,

nedbá vůdce výstražného slova.

„Plna budiž pomsty naší míra,“

káží lidu, „co se hadem rodí,

všecko nechť se dneškem v krvi brodí,

rubte všecko, planýť vůdcův svod;

Roháč, Mladoš, veškeren jich rod

zhyň a zhasni! Svatý je náš hněv,

jak dřív oni nás, nechť lid je mrví;

jejich dětí purpurovou krví

vyrudlou chcem barviť korouhev!“

A juž domy obou města škůdcův

v prach se řítí z vůle selských vůdcův;

rozbita jsou vrata, okna, dvéře,

do obrazu hrot, v skříň tesla peře,

s oken vrháno, co zbývá ještě.

Brav a skot, vše pomsta neskrocená

hubí, týrá, svírá jako kleště,

nechať úpí, křičí, vzlyká, sténá.

Sýpky vypleněny všecky všudy;

na náměstí se starými víny

ze sklepů jsou vyvaleny sudy,

čepy vyraženy z duhoviny,

a než slední pocel slunka vroucí

slíbal oblak na západu žhoucí,

za nímž na tisíce hvězdic skryto,

bylo všecko vypito a spito.

Také Roháč ztracen; kdož to věděl,

v ořechu že hustých haluzích,

na nějž nikdo zraku nepozdvih,

opustiv svůj rod, jak sketa seděl,

nedbaje, i na vlastní když ženu

širočinu spatřil napřaženu

a na hrotu hlavu svého syna.

Víc než meč ho třela hříchu vina,

která žhavým drápem v prs mu sáhla

a z úkrytu do pekla jej táhla.

Zachvěl duší vůdce lidu vztek,

a jak byl by stížen kletbou matky,

oné spousty krvavé se lek,

zhrozil se, však nelze více zpátky.

Ze všeho, co vyvolal svým zjevem,

břitký osten vězel v boku levém,

a přec nelze bylo v děsné trati

samotného lidu zanechati;

vždyť by kata mečem za své vzali

všickni ti, již na něj spoléhali.

Nelze bylo varovati víc:

nové vraždě spěchá rolník vstříc,

nedbá, zdali večer je či svitá;

noha vrávorá, páž topor chytá,

ve posměchu na vůdcova slova

počíná lov krvavý se znova,

lid chce píť až do bílého rána.

Žebrák žíznivý je vděčný host;

po krčmách juž není vína dost,

desátkův však hojnosť u děkana,

tamť opojné zlato v bečkách leží,

vzhůru na ně! a lid v smíchu běží,

sekeru, cep béře plný chvatu

panu děkanovi na výplatu.

„Pojďte, pomsta povede nás k zdaru,

ti, jež marně hledali jsme všude,

u děkana hýří při poháru:

bílé nám, jim dáme víno rudé!

Chutě bratři, nalejem jim hned,

Kapihorský nadšení vždy pije,

než svým rudým nosem v zad i před

v naší šestidílné bibli ryje,

nahrazuje však, co takto ničí,

Zahrádkami nebo Nebeklíči.

Pojďte, kteří ku pravdě jste stáli,

byste zřeli, kterak zbožný lid,

jemuž kněz vzal víru, voják klid,

antikrista lživé stroje pálí!“

A juž všecko, zbraně napřažené,

do dvorce se děkanského žene.

Marně Hanuš brání. Roste spor:

„Tak nás vésti chceš? My půjdem sami,

také slova tvá jsou panské klamy,

nechcem mírnosti, my chceme vzdor!

Co nám světské knihy? Bible stačí,

ostatní je všecko símě dračí!

Zůstaň si tu, chceš-li, však my jdem.

Škůdcům našim kalich pomsty všem!“

„Stůjte!“ volá Hanuš rozhorlen,

„sirot z dětí robíte a žen,

já však nechci šířiť víc té hrůzy,

cizí vrazi spáchali jí dosť,

vlastním mečem zastavím vám chůzi!

Žel, vás vede pouze ukrutnosť,

jí jste oklamáni, kdežto vrazi

na Hradčanech k poradám se plazí,

kterak by, jak pýše zemských stavů,

celé české říši srubli hlavu!

Stůjte, stůjte!“ – Polovice jen

kolem vůdce oddaně se kupí,

druhá s Balcarem chtíc nový plen,

dravě rozpíná své rámě supí.

Jak se brániť vůdci, mečem snad

oproti té rozjitřené četě,

by nezničil semene, jež klad

v český lid a nezahubil snětě,

z kterých vlasti vyrůstala síla?

Nechať jeho hněv jí ústy spílá,

srdcem nelze postoupiť s ní půtku,

a jak otec nad ztraceným synem,

teskně vzkřikl Hanuš: „Pane, hynem,

a vlasť z hloubi klesá do zármutku!“

„Ano, hynem,“ zpupně Balcar volá,

„a víš proč? že šetříš papežencův.

Či nemá tříť dračích odkojencův

naše zloba? Či u jejich stola,

stíženého zdarem našich chlévů,

státi máme, každý strachem trna,

z vlastního si sbírajíce zrna

pohozenou otrubu a plevu,

kterou s úšklebkem nám vrhnou dolů?

Šetříš jich, my sejem, oni klidí!“

„Ne,“ zas Hanuš, „ne jich, ale lidí!

Šetřím Čechy, šetřím celou zemi,

po níž bída kalným okem mhourá,

vztek a zloba chrámy, chaty bourá

a pláč proudí všemi ručejemi!

Lidskosť chcete? Ona drž vám zbraně,

chcete právo? Šetřte rodných práv,

svaty buďte žen a dětí skráně,

ctěte svatý řád a svatý mrav;

láskou získejte svým sborům sil,

ne však činy prostými vší kázně;

vím, že mnohý k vám se připojil

z lačné hrabivosti, plaché bázně,

jestli však boj nešťastný nás schvátí,

zpátky prchne zas a stokrát splatí

vše, co nyní vy jste vykonali...“

„Ano, vůdce, a že jsme to znali,

chceme statkem jejich žen a dětí

pojistiť svou nadvládu a moc,

aby nestalo se za století.

Zůstaň si, my jdeme. Dobrou noc!“

Kvapí Balcar s polovicí pryč,

polovice na Hanuše volá:

„Přikaž nám neb rychle sám je znič!“

A zas Hanuš: „Zabijem se zpola,

jděte jen a mírněte je, braňte,

a kdo bez zbraně jsou, hruď jim chraňte,

ty pak, bratře,“ k Ulickému vece,

„na jehožto unavené plece

v době této víc než na své vložím,

zataras jim domy slovem božím!“

Lid se rozešel a Hanuš vzdech,

slova kletby zněla na ústech,

pěstí hněviv do čela si buší

a zas v prsa, jak by trestal duši,

v moc že uvěřila toho lidu,

který, někdy svaté pravdy rekem,

v raba chtíčů přehněten je vztekem,

za macechu dostav lačnou bídu;

a co Balcar loupí zboží v chrámě,

klade Hanuš hlavu ve své rámě,

jiskra hněvu rozmehá se v čele,

na řasách se kmitá rosa žele. –

Jako vlk, ne jako hrdý lev

tíhnul rolník s rozkacenou četou,

Balcarův a Jírův na pozev

nesen na perutích vášní kletou.

Rozkol povstal v lidu, chase hbitné

marně brání bratři; zloby šum

jako v bouři moře vlnobitné

metá hněvy na děkanův dům,

a sám Balcar, vůdce lité směsi,

za veliký hrubé desky hák,

na zavřených dveří zaklesák

vratolom v ráz upravený věsí,

připevňuje s chladným vzdorem v líci

zapálený doutnák k průpalnici. –

Děsnou ranou roztrhla se vrata,

a juž rolník vzdorem podrážděný,

jak vztek lvice, ana v boji ťata,

rve co je mu v odpor: láme stěny,

seče do povalů, lůžko zžehá,

branitelům sekerami hrozí,

na karách ven na trh knihy vozí,

kde popelem vše i s karou lehá.

Na hřbitov a do chrámu dav klusá,

kříže láme, panské hroby dusá,

v ornáty a lesklé pluviály

v pokřiku a smíchu těla halí,

třeští, řádí vrahů za příkladem,

rouchá trhá, v lavic řady seče,

v prostěradlech stříbra s sebou vleče,

a soch hlavy sráží jedním řadem,

v potulné jak činili dřív chůzi

v českém ráji cizí dobrodruzi.

Z děkanství lid rozbíhá se ven,

do všech uzavřených domů vráží;

marně vůdce Hanuš sám je stráží,

marně jeho věrní. Rozechvěn

velí, káže, žádá – zle! již prosí.

Nechtí slyšeť, vášeň zhrdá slovem;

a práh obydlí je nízkým rovem,

nad nímž matka s dětmi slzy rosí.

Marně kněze Ulického zjev

bratří s biblí nad hlavou zlu brání,

v chomolu sám zraněn v klenbě skráni:

leč nech po tváři se řine krev,

stojí, volá: „Lotříka jen třete,

slyšte vůdce svého, nevražděte!

proč že na rod vlastní také vření?

proč trháte zbylé posud svazky?

Podejte jim kalich bratrů lásky,

ne cizáckou číši utrpení,

zadržte, ó bože!“ A juž kles

v náruč Smila kvapícího s četou,

aby krotil vášeň sinoretou

mezi rozkvašeným houfem lidu.

Vykřík Smil: „Ó, běda, jenž nás nes,

umírá; ó popřejte mu klidu,

do radnice zaneste jej ruče,

posud živ je, posud srdce tluče!

Nejen vzdor náš, nejen bratří víra,

velká myšlénka v něm odumírá,

která národ ze křižových cest

jako oblak Krista měla vznést.

Běda, všecko ničí vaše vřava:

Hanuš, páže, tam, a zde mře hlava!“

Jako blesku ranou stojí čety.

Co se vášní půl, půl vínem spilo,

od zbíjení rázem upustilo,

a vše ptá se chvějícími rety:

„Umře? zhyne? ne, ne, chraň nás bože,

rychle měkké ustelte mu lože!“...

A juž starší, dadouce si páže,

v radnici ho nesou v prostřed stráže,

a zas ticho vzrůstá z boje chvatu,

jenom sem tam žalostný ret vzdychá,

jak když mlází dobývá se zticha

zpod mohutných kmenů po vývratu.

Přišla noc. Vše přetrpěno vření,

po svých domech měšťané se kryjou,

pro mrtvé se mělké hroby ryjou,

v radnici jsou vůdci uloženi;

mužstvo po domech a na náměstí

sedíc spí, neb dumá, zbraň svou v pěsti,

a při smolném ohni hojnosť stráží

klobouk na temeně, kopí v páži,

tyče hrotem o dláždění buší,

a čas ob čas mrtvé ticho ruší.

Vůdce nespí. Eliáše ptá se:

„Jak je Ulickému, spí-li zase?“

„„Spí,““ dí tento, „„šťastná byla doba,

lehce pouze raněn, víc to mdloba

nežli utrpení; klidně dýše,

přec však radno, aby zítra záhy

doveden byl život všem náš drahý

nazpět do Krchlebské mojí skrýše.““

„Povedeš ho?“ „„Ne chci s tebou přec;

nechť kdo poraněn ho doprovodí,

málo odvážných čas nyní rodí,

já chci mříti za posvátnou věc!““

Trpce Hanuš usmál se a vstal,

tiše k muži šel a ruku dal,

a jak vánek za jeseně list

vzdechnutí mu slovo se rtů sválo:

„Lidí dosť, však srdcí, srdcí málo

na cizácké zloby bouřný chvist,

který na český se národ žene,

aby vyvrátil jej u kořene!

Žel, že v českém národě, tom milém,

není aspoň padesátý muž,

s nímž by srdce vzrostlo navždy úž,

jako s Eliášem nebo Smilem,

žel!“ a Hanuš na oba dva patří:

„Podejte mi ruku, věrní bratří,

mnoho doufal jsem, leč sklamán záhy

hory vidím na počátku dráhy;

sotva první rosa vláhy sprchá,

za žatvou, ne setbou lid můj prchá.

Nadšením zplál den a končil hrůzou,

vyvrácen je důvěry mé peň,

lid náš nedovede válčiť s luzou,

nechce osévať a chce míť žeň!

Ach, když na tyč zvláštní prapor věsil:

rudé sukno, plno černých lat,

nechtě více vůdce poslouchat,

víc jak dříve v nitru jsem se zděsil;

a přec nelze, nelze jíti zpět,

nechci-li, by zůstalo mi lénem,

co jen loupežníka jesti věnem:

vražda s hanbou! – Duše první vzlet

nes mne k vítězství anebo k hrobu...

dál se hněme v první jitra dobu!“

A zas Hanuš v těžkou dumu kles,

nedumal však dlouho, lomoz stráží

ode vchodu v pusté síně vráží

a hlas mužný volá: „Ještě dnes

uveďte mne k vůdci Řičanskému,

zprávu nesu – musím, musím k němu!“

A juž v jizbu prostý rolník kvačí.

Vážně Hanuš v ústrety mu kráčí,

ruku podává a mluví: „Ruče,

co nám neseš, bratře? nuže zjev!“

„Zprávu zlou, to pobouří vám krev,

nad kalichem černá vstává tuče!

Vidělť jsem, jak po ouvozné dráze,

bez klobouku, s roztrhaným šatem,

smečku vlků v zraku jedovatém,

Mladoš na komoni chvátal k Praze,

jehož z panského vzal v cestě dvoru;

letěl téměř jako přízrak moru.

Poznal jsem, blíž cesty ukryt v křoví,

ďáblí rysy tváře Mladošovy,

nechať jenom jako mrak se kmit,

svítilť oř mně blesky od kopyt,

které k mému strnutí a strachu

žhavými se hady kryly v prachu!

Střez se vůdce, snad už na svítání

oblá kapří ústa harcovnic

vychrlí vám hněv a zhoubu vstříc;

přepadnou vás vojska z blízkých strání,

jež jak zvěsti, množící se v nově,

na Čech východ doutnající stále,

po rozkazu Ferdinanda krále,

na Špitálském stojí pohotově.“

„Pravda-li, pak zle je, dobře díš;

lstivá ostražitosť trýznitelů,

jež si na meč přetvořila kříž,

dříve přikvapí k nám čelem k čelu,

nežli z krajin podél Sázavy

s námi v jedno junáci se skupí.

Žel, snad z nich též dříve budou trupy,

nežli vezmou víšky na hlavy,

jimiž k nám se, k čtvrtým stavům hlásí...

avšak ne, ne – svítá záblesk spásy!“

Přes skráň vůdce jasný letěl sen,

kvapným krokem spěchá k lidu ven,

probíhaje stráže četné píky...

a juž stojí mezi náčelníky.

Temně víří buben na poplach,

polní příhlas budí stráže spící:

„Kalich, právo! Na blízku je vrah!“

A zas vůdce: ,,Koně k sokolnici,

stejné k stejným šikujte se čety;

pány v Praze zbouřil Mladoš kletý,

předejdem je, vzhůru, vzhůru, jděme,

vrcholky a cesty osujeme,

a než Pražští přikradou se k městu,

potajmu jim zaskočíme cestu!“

Ale běda, lidu polovici,

těžce spitou uloupeným vínem,

mdloba svírá perutí svých stínem:

ochab sval, zrak uhas v bledé líci

a jen ústa mumlou; „Ano, ano,

půjdem dál, však času ještě dosť,

posud bílé neprocitlo ráno.

Nač tu nepoklidnou chvátavosť?

prospíme se po divokém kvasu,

dosti na vojáky ještě času,

sekery své nabrousíme dříve...“

A dál ospalosť jim hlavou kýve.

Vzplanul vůdcův bleskometný zrak:

„Nuže spěte, však kdo se mnou, vzhůru,

ty zde zakryl hněvů božích mrak,

znajíť pouze třeštění a zdůru,

po zlatě a po víně jen baží,

po svobodě nikdo nezatouží;

kéž bůh poznáním jim srdce vlaží

plaše stín, jenž v lebkách se jim plouží!

Nuže, Těchnický, buď města hlavou,

oporu chcem, vytrhnouce v boj,

mysli za ně, kroť jich choutku dravou,

zálohou nám budiž jejich roj,

snad až lidem rozvlní se nivy,

k zdaru boje dav ten vytřízliví.

A ty, Pavle, v prvním rána svitu

Ulického zaveď do úkrytu,

Hodějovský levé křídlo veď,

Lev veď pravé, Smil nechť velí středu,

Šilhavý, ty sokolnice hleď;

v širém poli s vojskem bitvu svedu.“

Na kůň stoupá Hanuš odhodlaně,

Michalovic po levé mu straně;

buben víří, čety v řad se staví,

hvězda záře v mužné tváře sedá,

a nad statných bojovníků hlavy

Eliáš svůj rudý prapor zvedá.

Země sténá pod chvátavou zbraní.

Vytrhli; jen Těchnic hradeb chrání

drže v opor Kouřim polou v sutí,

s ním jen ti, kdož vínem ovládnuti,

s utíženou v rudé ruce hlavou,

dále spali svojí pod zástavou.