Čtyři bohatýři.

Kdys čtyři bohatýři

jsou vyjeli si z Čech,

to v kápi mnich, a měšťák

a v zbroji statný lech.

A čtvrtý, – odpusť, bože,

mu bohatýrský los! –

byl Honza, český Honza

a pěšky šel a bos.

Vzal režný bochník chleba

a uzel na ruku

a máma po dědkovi

mu dala hazuku. –

Kdys čtyři bohatýři

jsou z Čech vyjeli ven

a slíbili, že vrátí

se domů v rok a den.

Mnich obrátil se k jihu

a dojel v svatý Řím,

tam dostal zlatou mitru

a vlasť mu byla dým.

A lech kdes na severu

na králův přijel hrad

a proti vlastní zemi

šel za erb bojovat.

A měšťák na západu

si hezkou ženu vzal,

za její těžké věno

i řeč jí zaprodal. –

Náš Honza, český Honza

šel rovnou slunci vstříc,

tam dvé měl rodných bratří,

však nedali mu nic.

Pak v sever, jih a západ

jej vede bludný krok,

tam byli, by ho ctili

na víc než den a rok.

A slibovali kmenty

a zlata na ruku,

jen když jim Honza prodá

tu českou hazuku.

A slibovali dvory

a čeleď v zástupu,

jen když jim zapomene

na rodnou chalupu.

Však Honza tvrdou kůrku

si vytáh’ z uzlu ven

a sedl sobě na mez

a plakal, plakal jen.

Co jsou mu panské dvory,

a čeleď, zlata lesk,

když utrhne mu srdce

ten po domovu stesk!

A Honza, český Honza

jen stále říkal: „Ne!“

A domů šel, – a zbude

tam do soudného dne.