Čtyři české znělky. (I.)

Jsme děti věku, jenž svou bídou žije

a nedbá minula, ni budoucnosti:

vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti

a budoucnost? – ať bije se, jak bije!

Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poesie

těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; –

u žití stolu hoj, – teď my jsme hosti!

Ať žije mžik! – co v hrobě, ať si hnije!

Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,

kdož pro tu svatou českou půdu žili

a mřeli, – slyšte, s nestydatou lící,

jak díme: My jsme vše – a nic, kdo byli!

Ne! – my jsme pýr a mech a plevel měkký

na balvanech, jež ční tu na vše věky!