Čtyři české znělky. (II.)

Jak balvany, sterými blesky zryté,

však nepohnuté v sterých bouří sledu

ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů

chmurné a velké, přísné, obrovité. –

Kol nich obchází plémě žitím syté

s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,

s tou v ruce chabostí, plachostí v hledu

a na čele znak hanby – nepokryté!

Kde kdys husitské pluky v boji stály,

tam chabý vnuk se poličkovat dává,

před každým šaškem trna v bázni bledé,

a i když silným býti chce, – se šálí!

Aj, žeť to české slunce zapadává

a v něm se rdí jen balvany ty šedé! –