Čtyři české znělky. (III.)

Nás spasí jenom skutky, žádná slova

ať s řečniště, ať z písní slok se řinou –

ne knihy, zpěv – krev musíme mít jinou,

čím byla kdys, když vlast má býti znova!

Co hluchým stádům píseň Kollárova –

ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?

svým líným krokem dál se stáda šinou

v svůj osud, kdes na jatka řezníkova.

Ach knihy, písně, umění a vzlety! –

až utopíme se v tiskařské černi. –

Ó stokrát větší jsou divochů čety,

jež s láskou k vlasti proti dělům běží;

a jak tu bez knih, bez umění leží,

v skosené žatvě – rodné půdě věrni!